Decision detail

II.ÚS 4841/12 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2013:2.US.4841.12.1
Date: 16. 5. 2013
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 4841/12 ze dne 16. 5. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké, soudkyně zpravodajky a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti In Time s. r. o., se sídlem Jirečkova 1021/3, Praha 7, právně zastoupené Mgr. Petrem Mikešem, Ph.D., advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2012 sp. zn. 2 Cmo 251/2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Podáním učiněným ve lhůtě dle § 72 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva, zejména pak právo na spravedlivý proces dle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod.

Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze byl zamítnut návrh stěžovatelky na opravu odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18.5.2011, č.j.

46 Cm 53/2009- 20, kterým byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka na obnovu řízení týkající se předchozích řízení ve věci.

Stěžovatelka nesouhlasila s odůvodněním usnesení městského soudu, kde vyslovil právní názor, který vnáší prvek zásadní nejistoty do právních vztahů stěžovatelky a vedlejšího účastníka, je dle stěžovatelky v rozporu s předchozími rozhodnutími téhož soudu v téže věci a současně nemá dostatečný podklad ve zjištění skutkového stavu.

Stěžovatelka se domáhala opravy odůvodnění podle § 165 odst.

1 o.s.ř., neboť coby subjekt, kterému bylo rozhodnutím soudu vyhověno, nebyla oprávněna podat proti rozhodnutí odvolání.

Městský soud návrhu na opravu odůvodnění nevyhověl a věc postoupil Vrchnímu soudu v Praze, který návrh zamítl.

Vrchní soud zamítl návrh na opravu odůvodnění s tím, že se stěžovatelka domáhá opravy v části odůvodnění, kde soud vylíčil úvahy, jimiž se řídil při hodnocení svých zjištění, učiněných z obsahu obou nadepsaných spisů.

Stěžovatelka se domáhala opravy usnesení Městského soudu v Praze proto, že vyšel ze zjištění, že ve spisu 61 Ro 4111/2005 je odpor podaný dne 16.

11.

2006, který nebyl dosud projednán.

Stěžovatelka má za to, že v tomto případě nejde o úvahu, ale o skutkové zjištění z obsahu spisu, které ale odhlíží od dalšího vývoje projednávání věci u téhož soudu pod sp. zn.

46 Cm 119/2009 a závěry soudu uvedené v odůvodnění usnesení ze dne 7.

2010 č.j.

46 Cm 119/2009-89.

Pokud Městský soud v Praze v usnesení ze dne 7.

2010 uzavřel, že předmětný platební rozkaz nabyl právní moci dne 13.

2007, pak nejpozději k tomuto datu bylo dosaženo konečného výsledku v projednávané věci a skončilo řízení sp. zn.

61 Ro 4111/2005 jako takové, což mimo jiné znamená, že už neexistuje nástroj, který by mohl vést k novému projednání téže věci.

Městský soud v Praze si z obsahu spisu izolovaně vybral jedno podání a bez ohledu na další vývoj ve věci a rozhodnutí z něj učinil základ pro své úvahy o stavu řízení ve věci sp. zn.

61 Ro 4111/2005.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).

V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

Tak tomu je i v daném případě.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudní řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.

Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva či svobody účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Výjimkou, která by mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

Podobné platí i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný protizákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.

Pokud jde o ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž se zamítá návrh stěžovatelky na opravu odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze, nemá Ústavní soud postupu obecného soudu co vytknout.

Podle § 165 odst.

1 o. s. ř., nemá-li odůvodnění rozsudku podklad ve zjištění skutkového stavu, může účastník před tím, než rozsudek nabude právní moci, navrhnout, aby odůvodnění bylo opraveno.

O návrh podle § 165 se jedná jen tehdy, jestliže je nepochybné, že účastník nemá výhrady proti výroku rozsudku.

Oprava se může týkat jen skutkových zjištění soudu, tedy výkladu uvedeného v odůvodnění o tom, které skutečnosti má soud za prokázány a které nikoliv, popřípadě o tom, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, a závěru o skutkovém stavu věci; důvodem opravy tedy může být jen ,,rozpor s obsahem spisu".

Oprava odůvodnění není přípustná v části, v níž soud uvedl, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů, jak se vyjádřil žalovaný (či jiný účastník řízení), a v níž vylíčil úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů, důvody, proč neprovedl další důkazy, a právní posouzení věci.

Návrh na opravu odůvodnění rozsudku musí obsahovat přesný návrh, která konkrétní věta odůvodnění má být vypuštěna, nahrazena či změněna.

V řízení o tomto návrhu nemůže soud provádět dokazování, které bylo v řízení ve věci samé navrhováno, ale provedeno nebylo, a nemůže také hodnotit jinak provedené důkazy, než se tak stalo v rozsudku, o jehož opravu důvodů se žádá.

Výše uvedené zásady, týkající se návrhu na opravu odůvodnění rozsudku dle § 165 odst.

1 o. s. ř., lze s ohledem na znění ust. § 167 odst.

2 o. s. ř. vztáhnout i na podobný návrh vztahující se k rozhodnutí vydanému v civilním řízení formou usnesení.

Vrchní soud v odůvodnění usnesení řádně vyložil, z jakých důvodů nepovažuje návrh stěžovatelky na opravu odůvodnění soudu I. stupně - "domáhá se opravy té části odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, v níž soud vylíčil úvahy, jimiž se řídil při hodnocení svých zjištění, učiněných z obsahu obou nadepsaných spisů".

Podle soudu tak návrh vybočuje z podmínek upravených § 165 o. s. ř..

Vzhledem k tomu, že ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze již svým charakterem nebylo s to jakkoli zasáhnout do základních práv stěžovatelky, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2013 Jiří Nykodým předseda senátu