Search
Back to search

Decision detail

I.ÚS 1668/13 #1

Court
Ústavní soud
ECLI
ECLI:CZ:US:2013:1.US.1668.13.1
Date
23. 10. 2013
Text status
full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 1668/13 ze dne 23. 10. 2013

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Kolouchové, zastoupené JUDr. Evou Mlčochovou, advokátkou se sídlem Purkyňova 37, 568 02 Svitavy, směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 44/2012-114, ze dne 28. 2. 2013, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se s odvoláním na porušení svých základních práv a svobod zaručených v čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 31.

1.

2012, č. j.

52 A 44/2011-177, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Z podrobné rekapitulace dosavadního průběhu a výsledku řízení vedeného před Městským úřadem ve Svitavách a Krajským soudem v Hradci Králové - pobočkou v Pardubicích vyplynulo, že stěžovatelka se společně s Květoslavou Novákovou domáhá, dosud neúspěšně, vydání deklaratorního rozhodnutí podle § 142 odst.

1 zákona č.

500/2004 Sb., správní řád, kterým by bylo rozhodnuto, že Občanskému sdružení Bonanza nevzniklo právo k provedení stavebních úprav v zemědělské usedlosti ve Vendolí, založené uzavřením veřejnoprávní smlouvy se stavebním úřadem.

Stěžovatelka vytkla Nejvyššímu správnímu soudu, že se nezabýval jejími argumenty uplatněnými ve správním řízení a v žalobě a jeho skutkovým a právním závěrům vyjádřeným v napadeném rozsudku oponovala.

Dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.

Ústavní soud ve své evidenci podání zjistil, že o obsahově a návrhově totožné ústavní stížnosti již jednal a rozhodl, a to ve věci stěžovatelky Květoslavy Novákové, jako druhé ze žalobkyň, v jejichž věci bylo v záhlaví uvedeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu rozhodnuto.

Usnesením ze dne 13.

6.

2013, sp. zn.

II.

ÚS 1673/13 , ji odmítl pro nepřípustnost podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Podle § 35 odst.

1 zákona o Ústavním soudu je návrh na zahájení řízení nepřípustný, týká-li se věci, o které Ústavní soud již nálezem rozhodl, a v dalších případech stanovených tímto zákonem.

Z uvedeného ustanovení lze dovodit, že tímto způsobem formulovaná překážka věci rozhodnuté se omezuje toliko na věci, o kterých bylo rozhodnuto nálezem, nikoliv usnesením (srov. usnesení ze dne 8. listopadu 2007, sp. zn.

II.

ÚS 2811/07 , usnesení ze dne 19. srpna 2010, sp. zn.

II.

ÚS 3253/09 ).

V dané věci však byl shledán jiný důvod, pro který je ústavní stížnost nepřípustná.

Ústavní stížnost je nepřípustná podle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst.

3), a to ze stejných důvodů, jako ve věci stěžovatelky Květoslavy Novákové, o které Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 13.

6.

2013 sp. zn.

II.

ÚS 1673/13 .

V odůvodnění citovaného usnesení Ústavní soud uvedl, že "podanou ústavní stížností stěžovatelka brojila proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a věc byla vrácena soudu prvního stupně, aby o ní znovu jednal a rozhodl.

V odůvodnění citovaného usnesení Ústavní soud uvedl, že "podanou ústavní stížností stěžovatelka brojila proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a věc byla vrácena soudu prvního stupně, aby o ní znovu jednal a rozhodl.

Nejedná se tedy o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva.

Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu za rozhodnutí [dle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu (k tomu srov. např. nálezy sp. zn.

IV.

ÚS 290/03 ze dne 4.

3.

2004, N 34/32 SbNU 321, či sp. zn.

IV.

ÚS 158/04 ze dne 4.

4.

2005, N 72/37 SbNU 23, 31)." S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožňuje i v právě projednávané věci, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2013 Jaroslav Fenyk, v. r. soudce Ústavního soudu