Decision detail

IV.ÚS 900/12 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:4.US.900.12.1
Date: 17. 4. 2012
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 900/12 ze dne 17. 4. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti PhDr. I. M. M.A., M.Sc., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem na adrese Praha 3, Vinohradská 126, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2011 č. j. 17 Co 404/2011-969 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. června 2011 č. j. 0P 274/2001-723, spojené s návrhem na zrušení § 237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh na zrušení § 237 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. března 2012, se stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody podle čl.

2 odst.

2, čl.

3 odst.

1, čl.

4 odst.

3, čl.

32 odst.

4, čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl.

18 odst.

1 Úmluvy o právech dítěte a čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení § 237 odst.

2 písm. b) zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové č. j.

0 P 274/2001 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové napadeným ústavní stížností byl potvrzen rozsudek okresního soudu, rovněž napadený ústavní stížností, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu výchovného prostředí u nezl.

Okresní soud přitom rozhodoval poté, co jeho předchozí rozhodnutí, včetně rozhodnutí odvolacího soudu, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 2. listopadu 2010 sp. zn.

ÚS 2661/10 z důvodu, že obecné soudy mimo jiné ignorovaly relevantní zákonné kritérium rozhodování o svěření nezletilého do výchovy rodičů, konkrétně hledisko (ne)schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem ve smyslu ustanovení § 26 odst.

4 zákona o rodině a z důvodu, že nezjistily v dané věci náležitě názor dítěte.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že první dohoda rodičů o výchově a výživě nezletilé, na základě které byla nezletilá svěřena do péče matky, byla okresním soudem schválena rozsudkem ze dne 29. března 2001, tedy v době, kdy nezletilé bylo pět měsíců.

Poté opakovaně navrhoval svěření nezletilé dcery do střídavé výchovy, které u soudů nenalezlo odezvy.

Dále stěžovatel odkázal na argumentaci uvedenou ve své předchozí ústavní stížnosti vedené pod sp. zn.

ÚS 2661/10 , na níž setrvává, neboť mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud byl především postaven před rozpor mezi obsahem ústavní stížnosti a petitem.

Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti uvedl, že napadá rozhodnutí okresního soudu a Krajského soudu vydaná pod č. listu 723 a 969 soudního spisu, ovšem v petitu ústavní stížnosti požadoval zrušení rozhodnutí obecných soudů vydaná pod č. listu 446 a 485 soudního spisu, tedy rozhodnutí zrušených nálezem Ústavního soudu ze dne ze dne 2. listopadu 2010 sp. zn.

ÚS 2661/10 .

Za této procesní situace Ústavní soud, aniž by stěžovatele vyzýval k odstranění vady petitu, posoudil celou věc ve prospěch stěžovatele s tím, že vycházel jak z obsahu ústavní stížnosti, tak i ze smyslu a účelu ústavní stížnosti, a má za to, že napadenými rozhodnutími jsou rozhodnutí uvedená v záhlaví ústavní stížnosti.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl.

81 a čl.

91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.

Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl.

83, čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel toliko opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy opakovaně došly, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva.

Ve věci rozhodující soudy se celou věcí velmi podrobně zabývaly a jejich vydaná rozhodnutí jsou pak logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněna.

V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Z obsahu soudního spisu pak vyplývá, že stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil.

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl.

6 odst.

1 Úmluvy není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení.

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Ústavní soud se institutem střídavé výchovy opakovaně zabýval a k aplikaci § 26 odst.

4 zákona o rodině i čl.

32 odst.

4 Listiny se opakovaně vyslovil jak v nálezu vydaném ve věci stěžovatele pod sp. zn.

ÚS 2661/10 , tak i v řadě svých dalších rozhodnutí (kupř. nálezy ze dne 23. února 2010 sp. zn.

III.

ÚS 1206/09 a ze dne 18. srpna 2010 sp. zn.

ÚS 266/10 , dále usnesení ze dne 27. října 2009 sp. zn.

ÚS 2234/09 a ze dne 9. září 2010 sp. zn.

III.

ÚS 1924/10 in http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud má za to, že řízení má pro stěžovatele zásadní význam a nepochybuje ani o dobré vůli stěžovatele, který se snaží zajistit co nejlepší podmínky pro výchovu své dcery, nicméně připomíná, že primárním je vždy zájem dítěte, nikoli těch osob, které žádají o svěření dítěte do péče či o změnu výchovného prostředí.

Stěžejním aspektem, který je v praxi posuzován a na základě něhož je rozhodováno, je, zda svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů je nejen v jeho zájmu, ale i nejlepším způsobem zajištění jeho potřeb a zdárného vývoje.

V posuzovaném případě pak ve věci rozhodující soudy jednaly při zachování ochrany legitimních práv a zájmů všech dotčených osob a dovodily, že optimální by sice byla společná výchova rodičů, nicméně se zcela v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Koudelka proti České republice ze dne 20. července 2006, stížnost č.

1633/05 in ASPI) při svém postupu přiklonily k respektování prvořadého zájmu dítěte a řídily se jeho názorem.

Nezl.

A. jej soudu sdělila opakovaně a svůj postoj i zcela reálně zdůvodnila.

Nelze proto vytýkat obecným soudům, že za daného stavu, kdy schopnosti obou rodičů k péči o nezletilou jsou z obecného hlediska v podstatě stejné, zohlednily názor dítěte.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry obecných soudů, učiněné ve věci, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl.

81 a čl.

82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost spolu s návrhem na zrušení ustanovení § 237 odst.

2 písm. b) o. s. ř. mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 17. dubna 2012 Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu