Decision detail

IV.ÚS 3265/12 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:4.US.3265.12.1
Date: 20. 11. 2012
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3265/12 ze dne 20. 11. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, AK tř. Kpt. Jaroše 3, 604 58 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2011 č. j. 30 A 89/2011-52 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2012 č. j. 3 As 23/2012-17 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů v jeho správní věci pro porušení jeho práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8.

11.

2011 č. j.

30 A 89/2011-52 zastavil řízení o stěžovatelově správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku.

Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.

K stěžovatelově námitce nedoručení výzvy k zaplacení soudního poplatku stěžovatelovu obecnému zmocněnci uvedl, že z doručenky vyplývá, že poštovní doručovatel adresáta nezastihl, a proto mu zanechal výzvu k vyzvednutí písemnosti.

Vzhledem k tomu, že písemnost vyzvednuta nebyla a nebylo ji možno vložit do schránky adresáta, byla vrácena soudu, který na úřední desce vyvěsil sdělení dle ustanovení § 49 odst.

4 o. s. ř., v němž informoval, že poslední den desetidenní lhůty k vyzvednutí písemnosti se považuje za den doručení.

Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatel nepředložil žádná konkrétní tvrzení či důkazy zpochybňující správnost doručení výzvy; tvrzení o nedoručení výzvy k vyzvednutí písemnosti není pro přezkum zákonnosti doručení písemnosti do vlastních rukou relevantní.

Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že v rozporu s nálezem sp. zn.

ÚS 308/01 a sp. zn.

II.

ÚS 118/02 doručil výzvu k zaplacení soudního poplatku za podanou správní žalobu pouze jeho zástupci, ačkoli se jednalo o úkon, který je povinen vykonat osobně, a proto měla být výzva doručena také jemu.

Dále stěžovatel namítá, že usnesení obsahující výzvu k zaplacení soudního poplatku ani vyrozumění České pošty o uložení této písemnosti nebylo doručeno ani jeho zástupci.

Závěr soudů o souladu doručení se zákonem zpochybňuje tvrzením, že pokud nebylo zástupci stěžovatele možno zanechat ve schránce samotnou obsílku, bezesporu mu nemohla být ani řádně zanechána písemná výzva k vyzvednutí této obsílky na poště.

Doplňuje, že v panelovém domě lze výzvu zanechat pouze v domovní schránce, protože její zanechání na jakémkoli jiném místě přístupném desítkám dalších osob nelze považovat za řádné doručení.

Jestliže výzva k převzetí obsílky nemohla být vložena do schránky, měla být písemnost vrácena soudu a na jeho úřední desce vyvěšena výzva k jejímu převzetí, což se nestalo.

Konečně stěžovatel dodává, že již z textu správní žaloby bylo zřejmé, že je osobou zdravotně postiženou a vyžadující zvláštní péči, z čehož bylo možné dovodit splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti.

V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný.

Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst.

1 písm. d) Ústavy].

Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací Ústavní soud je staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.

Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Při posuzování otázky zastupitelnosti při placení soudního poplatku Nejvyšší správní soud případně poukázal na právní závěry vyslovené v jím citovaném rozsudku i usnesení sp. zn.

II.

ÚS 671/02 ze dne 28.

2004 (U 2/32 SbNU 455), v němž Ústavní soud shledal doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku pouze zástupci účastníka za ústavně konformní; naopak se stěžovatel mýlí, domnívá-li se, že v jeho případě - z ústavněprávního hlediska - jde o totožnou situaci, jakou Ústavní soud posuzoval v nálezech sp. zn.

ÚS 308/01 ze dne 11.

2003 (N 35/29 SbNU 303) a sp. zn.

II.

ÚS 118/02 ze dne 11.

2002 (N 72/26 SbNU 231).

Nosným důvodem těchto rozhodnutí nebyl názor, že zaplacení soudního poplatku je natolik nezastupitelným úkonem, že by jej mohl ve smyslu ustanovení § 49 odst.

1 o. s. ř. vykonat jen účastník osobně; závěr o povinnosti soudu doručit výzvu k zaplacení soudního poplatku nejen právnímu zástupci žalobce, ale i žalobci samému, Ústavní soud spojoval výlučně se specifičností tehdejší právní úpravy správního soudnictví (srov. též usnesení sp. zn.

ÚS 590/02 ze dne 11.

2003, dostupné na http://nalus.usoud.cz) a po přijetí nové právní úpravy v soudním řádu správním již od tohoto požadavku upustil [srov. nález sp. zn.

Pl.

ÚS 2/07 ze dne 13.

11.

2007 (N 193/47 SbNU 539), usnesení sp. zn.

III.

ÚS 1597/12 ze dne 6.

2012, dostupné na http://nalus.usoud.cz].

Postup krajského soudu, jenž vycházel z údajů v doručence o zanechání výzvy adresátovi a z tohoto důvodu nevyvěsil na úřední desce výzvu k vyzvednutí písemnosti u soudu, odpovídá ustanovení § 49 o. s. ř. a nelze mu nic vytknout.

Pokud stěžovatel údaj na doručence jako veřejné listině zpochybňuje pouze tvrzením o logické nesrovnalosti, aniž by jej doprovodil dalším tvrzením a důkazy konkretizujícím nemožnost doručování do jeho domovní schránky, neprokázal jeho nepravdivost.

Nemožnost vložení písemnosti do jeho schránky nutně neimplikuje nemožnost vložení výzvy k vyzvednutí písemnosti o jedenáct dní dříve.

Ke stěžovatelově hypotéze ohledně splnění podmínek k osvobození od soudního poplatku postačí uvést pouze tolik, že jeho přiznání činí soud pouze na návrh účastníka řízení.

Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nezdařilo doložit porušení jeho ústavně zaručených práv, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. listopadu 2012 Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu