Decision detail

IV.ÚS 3215/11 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:4.US.3215.11.1
Date: Dec 1, 2012
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3215/11 ze dne 12. 1. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem na adrese Praha 5, Symfonická 1496/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2011 č. j. 30 Cdo 727/2010-53, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. října 2011 a doplněnou podáním ze dne 15. listopadu 2011, se stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces podle článku 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na soudní ochranu podle článku 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn.

11 C 529/2008 bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou dne 16. září 2008 domáhal po žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem v řízení, v němž se domáhal poskytnutí jednorázové částky dle zákona č.

261/2001 Sb., a to Českou správou sociálního zabezpečení, ve výši 50 000,- Kč s příslušenstvím z důvodu průtahů v řízení.

Obvodní soud rozsudkem ze dne 10. února 2009 č. j.

11 C 529/2008-28 žalobu zamítl s tím, že stěžovateli byla k jeho žádosti ze dne 27. prosince 2002 po provedeném řízení dne 17. ledna 2008 přiznána jednorázová peněžní částka ve výši 132 034,- Kč.

K rozhodnutí až v lednu 2008 došlo z důvodu, že ve věci rozhodující soudy, tj.

Městský soud v Praze, Nejvyšší soud a Ústavní soud, neměly jednotný názor, když v závěru převládl názor vyslovený Ústavním soudem, podle něhož v konkrétním případě se nelze striktně (formalisticky) řídit právními předpisy, a je na místě, aby u obdobných řízení převážil teologický přístup nad dogmatickým gramatickým výkladem.

Obvodní soud dovodil, že za dané situace nelze dávat k tíži České správě sociálního zabezpečení délku řízení a za postačující proto považoval konstatovat, že tento orgán svým prodlením s vydáním rozhodnutí porušil zákon, konkrétně § 13 odst.

1 zákona č.

82/1998 Sb.

K odvolání podanému stěžovatelem Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. srpna 2009 č. j.

28 Co 241/2009-38 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť i tomuto soudu se ve světle zjištěných okolností jevilo jako dostačující konstatování porušení práva Českou správou sociálního zabezpečení a poskytnutí zadostiučinění v penězích za důvodné neshledal.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením napadeným ústavní stížností odmítl jako nepřípustné, neboť v dovoláním dotčeném výroku rozsudku odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000,- Kč [§ 237 odst.

2 písm. a) o. s. ř.].

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s tím, že dovolací soud rozhodl bez věcného projednání a namítal, že dovolací soud odmítl dovolání s odkazem na ustanovení čl.

II. bod 12 zákona č.

7/2009 Sb., dle kterého: "Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášených (vydaných) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních přepisů".

Odvolací soud přitom v poučení o opravných prostředích dovolání připustil.

Dle názoru stěžovatele toto ustanovení však neřeší situaci, kdy řízení bylo zahájeno před účinností zákona č.

7/2009 Sb., ale rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno za jeho účinnosti.

Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud tak v neprospěch stěžovatele aplikoval citované ustanovení, které se na popisovanou situaci nevztahuje.

Na podporu své argumentace odkázal stěžovatel na obsahově shodnou věc T.

B., ve které v dovolacím řízení Nejvyšší soud tomuto dovolateli, který se domáhal částky 60 000,- Kč, vyhověl.

Stěžovatel tak pokládá za nespravedlivé, že mu nebylo dopřáno věcného přezkumu rozsudku v dovolacím řízení jen proto, že projevil skromnější požadavek než T.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 15. listopadu 2011 pak stěžovatel odkázal na dle stěžovatele srovnatelný případ P.

Š., který žádal zadostiučinění ve výši 35 000,- Kč, přičemž odvolání P.

Š. bylo odvolacím soudem zamítnuto dne 30. června 2009 a dovolací soud následně podanému dovolání vyhověl.

Stěžovatel proto pokládá za nepřijatelné, aby o úspěšnosti dovolání rozhodly tak nahodilé faktory, jako je datum, kdy soud nařídí datum ústního jednání, při němž se má odvolání projednat.

Ústavní soud doručil předloženou ústavní stížnost Nejvyššímu soudu k podání vyjádření.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 10. listopadu 2011 uvedl, že byl-li stěžovatel o možnosti podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tímto soudem nesprávně poučen, nemá tato skutečnost na přípustnost dovolání vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud se domnívá, že stěžovatelova základní práva napadeným rozhodnutím porušena nebyla a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, jako to učinil při stejné argumentaci stěžovatele usnesením ze dne 14. září 2010 ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 2438/10 .

Stěžovatel v podané replice k vyjádření Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2011 setrval na svých tvrzeních uvedených v ústavní stížnosti a k odkazu Nejvyššího soudu na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. září 2010 ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 2438/10 stěžovatel uvedl, že toto usnesení dle jeho názoru není na jeho případ použitelné.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl.

81 a čl.

91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.

Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl.

83, čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy).

Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.

Argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, nevedou k závěru, že by došlo k zásahu do práv, jichž se dovolával.

Podstatou ústavní stížnosti je totiž polemika stěžovatele s odůvodněním napadeného rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud se podaným dovoláním zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, jakými ustanoveními právních předpisů se řídil.

Procesní ochrana právům přiznaným vnitrostátním právem stěžovateli byla Nejvyšším soudem poskytnuta, neboť jeho vydané rozhodnutí je logickým, přezkoumatelným a ústavně konformním způsobem odůvodněno, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva.

V závěrech učiněných ve věci Nejvyšším soudem neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

Nelze než uzavřít, že Nejvyšší soud podrobně stěžovateli zdůvodnil, proč dovolání jako nepřípustné odmítl.

K výhradám stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání lze toliko dodat, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z tohoto hlediska je třeba k němu přistupovat.

K tomu lze poznamenat, že interpretace ustanovení § 237 odst.

2 písm. a) o. s. ř. byla Nejvyšším soudem provedena dle jeho konstantní judikatury.

Ústavní soud nepovažuje za důvodné námitky stěžovatele, které uvedl při srovnání věci stěžovatele a věci T.

B., který se domáhal odškodnění ve výši 60 000,- Kč, či věci P.

Š., v jehož případě rozhodl odvolací soud dne 30. června 2009, tedy před nabytím účinnosti zákona č.

7/2009 Sb. dne 1. července 2009.

V obou případech, stejně jako ve věci stěžovatele, rozhodoval Nejvyšší soud v souladu s platnou právní úpravou.

K námitce stěžovatele uvedené v jeho replice ze dne 16. prosince 2011 ve vztahu k usnesení Ústavního soudu ze dne 14. září 2010 ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 2438/10 je třeba objasnit, že v posuzovaném případu Vrchní soud v Olomouci rozhodl o podaném odvolání rozsudkem ze dne 17. září 2009, tj. shodně jako v případě stěžovatele, po datu 1. července 2009.

Z tohoto důvodu Ústavní soud podanou ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost [§ 237 odst.

2 písm. a) o. s. ř.] odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť dovolací soud rozhodl posuzovanou věc zcela v souladu se zněním ustanovení čl.

II. bod 12 zákona č.

7/2009 Sb., účinného od 1. července 2009.

Tedy ani v tomto bodu nelze námitkám stěžovatele přisvědčit.

Článek 6 odst.

1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy.

Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany.

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které Nejvyšší soud vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněného základního práva.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 12. ledna 2012 Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu