Decision detail

IV.ÚS 2527/12 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:4.US.2527.12.1
Date: 16. 8. 2012
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2527/12 ze dne 16. 8. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti obchodní společnosti K + 3K, s. r. o., se sídlem Saidova 272/5, 620 00 Brno, zastoupené Jitkou Stanoevovou, advokátkou, AK se sídlem Chládkova 3, 616 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012 č. j. 29 Cdo 804/2012-289 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2010 č. j. Nc 14/2010-11, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností osobně doručenou Ústavnímu soudu dne 4.

2012 se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl.

2 odst.

2 a čl.

36 odst.

1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Z usnesení Nejvyššího soudu připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením zastavil řízení o návrhu stěžovatelky na prominutí zmeškání lhůty k podání návrhu na pokračování v řízení vedeném u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn.

9 Cmo 300/2007 a zastavil i řízení o návrhu stěžovatelky na pokračování v tomto řízení.

Dovolání stěžovatelky proti předmětnému usnesení Vrchního soudu v Olomouci Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřovalo proti rozhodnutí ve věci samé.

Dovolací soud odkázal na zákonnou úpravu v § 237 odst.

1 o. s. ř. a vyloučil, že by přípustnost dovolání mohla být dovozena z jiných ustanovení téhož zákona (§ 238, § 238a či § 239).

V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že byla oprávněna podat dovolání, neboť napadené usnesení vrchního soudu mělo po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst.

3 o. s. ř.); podle stěžovatelky existuje právní nejistota, podle jakého ustanovení zákona, resp. podle jakého judikátu je v případě podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty k provedení úkonu podle § 58 odst.

1 o. s. ř. po pravomocném skončení sporu zastaveno řízení o tomto návrhu.

Stěžovatelka dále argumentovala ve vztahu k rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci s tvrzením o upření možnosti k uplatnění svých práv.

K ústavní stížnosti též připojila usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.

11.

2009 č. j.

9 Cmo 300/2007-19, ze kterého vyplývá, že stěžovatelka žalobou proti žalované Janě Sedláčkové, správkyni konkurzní podstaty úpadce GEOTEST Slatina, a. s., usilovala o vyloučení označených nemovitostí ze soupisu majetku konkurzní podstaty úpadce.

Krajský soud v Brně v řízení vedeném pod sp. zn.

49 Cm 60/2002 její žalobě vyhověl, žalovaná však podala odvolání.

Vrchní soud v Olomouci k návrhu obou stran sporu odvolací řízení přerušil; následně rozsudek krajského soudu zrušil a řízení zastavil, neboť žádný z účastníků do jednoho roku od právní moci usnesení odvolacího soudu o přerušení řízení nepodal návrh na pokračování v řízení.

Ústavní soud nejprve přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti němu směřující je zjevně neopodstatněná.

Způsob, jakým Nejvyšší soud posoudil naplnění podmínek pro připuštění dovolání, jakož i právní závěr z něho vyplývající, Ústavní soud zcela akceptoval, neboť jak vyplynulo z odůvodnění přezkoumávaného usnesení i z ústavní stížnosti samotné, dovolání nesměřovalo proti rozhodnutí vydanému ve věci samé.

Je zřejmé, že ve stěžovatelčině případě byl "věcí samou" návrh na vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, o němž již bylo rozhodnuto.

Stěžovatelka se mýlí, pokud opírá přípustnost dovolání směřujícího proti nemeritornímu rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o ustanovení § 237 odst.

1 písm. c), odst.

3 o. s. ř.

Aplikace těchto ustanovení přichází v úvahu pouze tehdy, je-li dovoláním napaden rozsudek či usnesení ve věci samé.

Ústavní soud nenalezl rovněž žádný důvod ke zpochybnění závěru dovolacího soudu o tom, že přípustnost dovolání nebylo lze dovodit ani z ostatních ustanovení občanského soudního řádu, a tak jen pouze připomíná, že právo na přístup k dovolacímu soudu není z pohledu ústavně právního absolutní a lze se ho domáhat jen při splnění zákonem stanovených podmínek.

Ty se mohou týkat i přípustnosti procesních prostředků (především podávaných u vyšších soudních instancí), a proto vyloučení některých věcí nemeritorní povahy z přezkumu soudu dovolacího Ústavní soud nepovažuje v obecné rovině za rozporné s čl.

36 odst.

1 Listiny.

Pokud jde o usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.

2010 č. j.

Nc 14/2010-11, Ústavní soud zjistil z vlastní evidence ústavních stížností, že stěžovatelka napadla totéž rozhodnutí ústavní stížností s prakticky stejnou argumentací již dne 19.

2010.

Ústavní stížnost je vedena pod sp. zn.

ÚS 1457/10 a řízení o ní dosud nebylo ukončeno.

Podle ustanovení § 35 odst.

2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je návrh (v této věci ústavní stížnost) nepřípustný v případě, že Ústavní soud již v téže věci jedná.

Nepřípustný návrh je povinen soudce zpravodaj odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dílem podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dílem podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) téhož zákona.

Učinil tak jediným, a to senátním rozhodnutím, neboť k odmítnutí návrhu pro zjevnou neopodstatněnost je povolán senát.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2012 Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu