Decision detail

IV.ÚS 1455/12 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:4.US.1455.12.1
Date: 17. 5. 2012
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 1455/12 ze dne 17. 5. 2012 U 3/65 SbNU 669 K postavení poškozeného v trestním řízení

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) - ze dne 17. května 2012 sp. zn. IV. ÚS 1455/12 ve věci ústavní stížnosti 1. P. B a 2. nezl. Anny Beranové (pozn.: jedná se o pseudonym) proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 1. 3. 2012 sp. zn. 2 T 3/2012, kterým byl zproštěn obžaloby z přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí a zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití manžel a otec stěžovatelek R. B., spojené s návrhem na přednostní projednání věci. Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelky s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl.

2 odst.

2 Ústavy a čl.

2 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhaly zrušení shora označeného rozsudku okresního soudu, kterým byl obžalovaný R.

B. zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které byl stíhán.

Z napadeného rozsudku Okresního soudu ve Svitavách, připojeného k ústavní stížnosti, vyplynulo, že obžalovaný R.

B., manžel a otec stěžovatelek, byl stíhán pro přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle ustanovení § 199 odst.

1 tr. zákoníku a pro zvlášť závažný zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst.

1, 2, tr. zákoníku, kterých se měl na stěžovatelkách dopustit jednáními popsanými ve výroku zprošťujícího rozsudku.

K soužití manželů B. a charakteru jejich rodinného života okresní soud vyslechl obžalovaného, obě poškozené a dále svědkyně I.

V., L.

T., T.

B. a S.

O., které pracovaly v Krizovém centru ve Svitavách, kam P.

B. docházela za účelem nácviku různých sociálních dovedností.

V průběhu vyšetřování byly vyslechnuty i osoby, které přicházely s rodinou stěžovatelek do osobního kontaktu; jejich výpovědi přiblížily charakter partnerského soužití mezi obžalovaným a poškozenou P.

B., vztah obžalované k nezletilé Anně a vztahové vazby P.

B. k původní rodině (T.

K., M.

K., J.

K., P.

K., Z.

P. a B.

Z.); soud vyslechl i svědky L.

H., L.

H. a M.

Okolnosti související s vlivem rodičů P.

B. na její manželství vyznívaly z výpovědí rodinných příslušníků obžalovaného (B. a M.

B., R. a A.

B.) a rodičů P.

B. (V. a J.

L.).

Nezletilý L. , bratr Anny, potvrdil její schopnost samostatně ovládat počítač včetně nalezení pornostránek.

Soud doplnil dokazování i znaleckými posudky z oboru psychologie, dětské psychologie a psychiatrie, výpovědí znalkyně PhDr.

B. a dalšími listinnými důkazy (mimo jiné i zprávami o šetření v rodině orgánu sociálně-právní ochrany dítěte Městského úřadu v Benešově, Městského úřadu Svitavy, lékařským zprávami).

Po zhodnocení provedených důkazů okresní soud dospěl k závěru, že tyto o vině obžalovaného ohledně žádného z žalovaných skutků nesvědčí, a proto obžalovaného podle § 226 písm. a) tr. řádu obžaloby zprostil.

Rozsudek nabyl právní moci, neboť proti němu obžalovaný ani státní zástupce nepodali odvolání.

V ústavní stížnosti stěžovatelky zpochybnily erudici znalkyně B. a její postup při znaleckém zkoumání a v tomto směru i závěry znaleckého posudku, o který soud opřel svoje rozhodnutí.

Stěžovatelky rovněž tvrdily rozpory v dokazování a v důsledku toho i soudem nesprávně zjištěný skutkový stav, který vedl ke zproštění obžaloby R.

S ústavní stížností spojily návrh na přednostní projednání věci podle § 39 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

48/2002 Sb., neboť výsledku meritorního přezkumu trestního rozsudku přikládají velký význam v probíhajícím řízení o rozvodu manželství obžalovaného s první stěžovatelkou a o úpravě styku s druhou stěžovatelkou.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práv stěžovatelek a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Postavením poškozeného a jeho procesními právy v trestním řízení se Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi již zabýval.

Konstatoval, že koncepce trestního řízení v České republice ohledně postavení poškozeného vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy - poškozený má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání, před skončením řízení se k věci vyjádřit; proti obviněnému má nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, a je oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu (srov. nález sp. zn.

ÚS 570/99 ze dne 12.

2001, N 87/22 SbNU 227).

Ústavní soud respektoval ustanovení § 43 tr. řádu definující poškozeného jako osobu, jíž bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda, a připomněl, že pojem poškozeného je širší než pojem subjektu adhezního řízení.

Nicméně výkon práv poškozeného považoval na nutné sladit s účelem trestního řízení, a proto poškozenému nacházejícímu se v trestním řízení v postavení adhezní strany nepřiznal v trestním řízení práva vyplývající z čl.

36, 37 a 38 Listiny s tím, že jejich nositelem je především osoba trestně stíhaná (srov. např. usnesení sp. zn.

III.

ÚS 587/04 ze dne 9.

11.

2004, U 53/35 SbNU 621).

Při svém rozhodování vycházel Ústavní soud z veřejnoprávního charakteru trestního řízení, výlučného postavení státního zastupitelství (čl.

80 Ústavy) a jeho rozhodnutí se odvíjela od teze, opírající se o čl.

39 a 40 Listiny, že trestní stíhání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu, neboť zásadně stát rozhoduje o tom, zda byl trestný čin spáchán či nikoliv; neexistuje proto - zjednodušeně vyjádřeno - základní právo na to, aby byl někdo trestně stíhán a odsouzen.

Na základě tohoto názoru Ústavní soud řadu ústavní stížností podaných poškozenými osobami odmítal s tím, že nejsou oprávněné k jejich podání; došlo-li k jejich (kvazi)meritornímu přezkumu (ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost), naznačil, že by mohl ústavní stížnosti vyhovět pouze v případě extrémní neaktivity orgánů činných v trestním řízení, pokud např. bylo trestní oznámení odloženo bez dalšího nebo po šetření zcela nedostačujícím (srov. např. usnesení sp. zn.

II.

ÚS 361/96 ze dne 26.

1997, U 5/7 SbNU 343, sp. zn.

ÚS 84/99 ze dne 8.

1999, U 29/14 SbNU 291, sp. zn.

ÚS 249/2000 ze dne 27.

2000, U 34/19 SbNU 303, sp. zn.

III.

ÚS 8/03 ze dne 24.

2003, sp. zn.

IV.

ÚS 264/06 ze dne 19.

2007 a řadu dalších, dostupných na http://nalus.usoud.cz).

Také Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ve věci Eremiášová a Pechová proti České republice ze dne 16.

2012 (stížnost č.23944/04) dal najevo, s jakou mírou efektivity je třeba vést vyšetřování nezávislým orgánem a jak je třeba procesně postupovat při ochraně práv poškozených (to se týká nejen práva na život podle čl.

2, ale rovněž zákazu mučení, nelidského a ponižujícího zacházení podle čl.

3 Úmluvy).

V projednávané věci měly stěžovatelky v trestním řízení vedeném proti R.

B. postavení obětí násilných trestných činů.

Šlo tedy o poškozené osoby spadající pod ochranu čl.

3 Úmluvy, osoby, které mají právo (byť zákonem blíže nedefinované) dosáhnout řádného vyšetření svého případu.

Jejich případ je odlišitelný od případů shora zmíněných, kdy trestní oznámení poškozené osoby bylo odloženo či řízení zastaveno a věc skončila ve stadiu vyšetřování či v přípravném řízení.

Orgány činné v trestním řízení jejich věc - tvrzenou trestnou činnost na nich páchanou - prošetřily a obviněný manžel a otec stěžovatelek byl posléze obžalován a postaven před soud.

V řízení před Okresním soudem ve Svitavách obě poškozené vypovídaly, soud vyslechl i další svědky a obstaral listinné důkazy, které považoval za potřebné pro objasnění skutkového stavu věci.

Z napadeného rozsudku je zřejmé, že okresní soud věnoval hodnocení důkazů přiměřenou pozornost, podrobně popsal, jakými úvahami byl veden a jakou důkazní sílu přikládal jednotlivým důkazům co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny obžalovaného.

Pokud poškozené brojily proti výsledkům znaleckého zkoumání a zpochybňovaly erudici znalkyně B., je třeba připomenout, že okresní soud se jejich námitkou zabýval a neshledal ji důvodnou; znalecký posudek rovněž nebyl jediným důkazem, o který soud opřel svoje rozhodnutí.

Ústavní soud tak neshledal nic, co by nasvědčovalo pochybení v dokazování a při zjištění skutkového stavu, jež by pro ústavněprávní relevanci zakládalo důvod k jeho zásahu, a proto argumentaci stěžovatelek ve vztahu k tvrzenému odepření práva na poskytnutí ochrany (zde ve smyslu čl.

3 Úmluvy) nepovažoval za opodstatněnou.

Ústavní soud připomíná, že závazek vyšetřit, identifikovat a potrestat viníka porušení čl.

3 Úmluvy je třeba vnímat jako závazek na existenci prostředků, nikoliv jako závazek na dosažení výsledku; článek 3 Úmluvy neimplikuje nutně potrestání za každou cenu, ale povinnost vést vyšetřování způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby.

Úmluva nestanoví rozsah a způsob trestněprávní ochrany zvláště ve vztazích jednotlivců, zavazuje pouze stát pozitivní povinností přijmout přiměřená (Úmluvou blíže neurčená) opatření k předcházení porušení práva nebo k uplatnění sankcí za již nastalé porušení.

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva v tomto směru vyplývá povinnost státu oficiálně a účinně vyšetřit každý takový případ a potrestat viníka.

Byl-li ovšem obžalovaný zproštěn pro nedostatek důkazů na základě uplatnění zásady in dubio pro reo, je tím stát zproštěn své mezinárodněprávní odpovědnosti (srov.

Repík, B., Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac 2002, str.

52 a násl.).

V projednávané věci Okresní soud ve Svitavách po důkladném a řádně vedeném dokazování pečlivě hodnotil důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu a podal precizní náhled na zjištěný skutkový stav, jemuž plně odpovídal jím přijatý právní závěr.

Výsledek řízení - zproštění obžalovaného obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které byl stíhán - je tak třeba respektovat jako výraz nezávislého soudního rozhodování.

Z pohledu ústavněprávního je zcela nerozhodná nespokojenost stěžovatelek se zprošťujícím rozsudkem nalézacího soudu, neboť tento rozsudek byl výsledkem procesu, který nelze považovat za ledabylý či jinak nespravedlivý.

Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud nepovažoval věc za naléhavou, a proto návrhu na projednání věci mimo pořadí ve smyslu ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu formou vydání samostatného usnesení o tomto návrhu nevyhověl.

Přesto však mohlo být a též bylo o podané ústavní stížnosti rozhodnuto bezodkladně.

Důvodem pro rychlé rozhodnutí Ústavního soudu byla však právě zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, a nikoliv tvrzení stěžovatelek o tom, že otázka posouzení viny či neviny jejich z obžaloby zproštěného manžela a otce má význam pro rozvodové řízení a pro úpravu jeho styku s nezletilými dětmi.

Zprošťující rozsudek takový význam zajisté mít může (nejen ovšem pro stěžovatelky, ale i pro jejich manžela a otce); smyslem úsilí o hledání spravedlnosti v řízení trestním není však obstarávání podkladů pro rozhodování soudů v řízeních, jež jsou či mohou být vedena mezi osobami obviněnými a osobami, jimž měla být vyšetřovanou či souzenou trestnou činností způsobena újma.