Decision detail

III.ÚS 3771/11 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:3.US.3771.11.1
Date: 18. 1. 2012
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 3771/11 ze dne 18. 1. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2012 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Petrem Čunderlíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 23, proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 251/2011 ze dne 25. 8. 2011 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 11 P 169/2007 ze dne 28. 2. 2011, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 3. 2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení čl.

2 odst.

2 a 3, čl.

4 odst.

1, čl.

11 odst.

1, čl.

32 odst.

1, čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a domáhá se jejich zrušení.

Napadená rozhodnutí, jak patrno z jejich obsahu, byla vydána v řízení ve věci péče o nezletilé syny stěžovatele k návrhu matky na zvýšení výživného stěžovateli.

Těmito rozhodnutími byl změněn původní rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 1.

10.

2007 č. j.

11 Nc 100/2007-70 ve výrocích o výživném tak, že s účinností od 1.

2010 byla stěžovateli stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilého J. částkou 40.000,- Kč měsíčně a na výživu nezletilého A. částkou 30.000,- Kč měsíčně vždy do 15. dne v měsíci k rukám matky, přičemž pokud jde o dlužné výživné za dobu od 1.

2010 do 31.

2011 pro nezletilého J. ve výši 140.000,- Kč a pro nezletilého A. ve výši 105.000,- Kč, byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit je ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozsudku k rukám matky.

Odvolací soud rozsudkem shora označeným sice rozsudek soudu I. stupně měnil, avšak pouze s ohledem na uplynutí dalšího času od rozhodnutí prvého soudu, a jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, považoval skutková zjištění prvostupňového soudu i jeho právní závěry za správné.

Proti těmto rozsudkům směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel porušení shora označených ústavně zaručovaných práv spatřuje v podstatě v tom, že nebylo vyhověno jeho návrhu, s nímž v zásadě souhlasila i matka dětí a kolizní opatrovník, totiž návrhu rozdělit výživné na složku spotřební a složku spořící, která by byla ukládána na účty, jež otec pro děti založil.

Soudy tomuto návrhu nevyhověly a výživné včetně dlužného výživného vzniklého jeho zpětným zvýšením mu uložily zaplatit k rukám matky.

Stěžovatel je tak přesvědčen, že mu tímto postupem soudy znemožnily o potřebách dětí spolurozhodovat a zároveň takové "nerozhodnutí" soudu poškozuje zájem dětí.

Z těchto v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů proto navrhl zrušení napadených rozsudků.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst.

1 písm. a), odst.

3, § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud především připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen.

Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod.

Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.

Obecné soudy věci věnovaly náležitou pozornost a odvolací soud, jak patrno z obsahu jeho rozhodnutí, dostatečně objasnil, proč neshledal důvody pro vyhovění uvedenému návrhu otce, a to poukazem na zákonnou povinnost matky (§ 37a zákona o rodině) spravovat jmění dětí, které má svěřeny do výchovy, s péčí řádného hospodáře, přitom konstatoval, že z obsahu spisu ani z tvrzení samotného stěžovatele neplyne nic konkrétního o tom, že by matka tuto svoji povinnost jakkoli porušovala.

Dodal také, že je jistě právem otce, aby požadoval vyúčtování toho, jak je s výživným, pokud jde o tvorbu úspor pro děti, nakládáno s tím, že pokud by byly zjištěny skutečnosti svědčící pro závěr, že matka jmění dětí řádně nespravuje, pak lze činit konkrétní opatření.

Na odůvodnění tohoto rozhodnutí lze tak odkázat a konstatovat, že dostatečně objasňuje učiněné závěry a nevykazuje tak prvky libovůle.

Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn.

III.

ÚS 84/94 , Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

3, C.

Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl.

Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné V Brně dne 18. ledna 2012 Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu