Decision detail

III.ÚS 3707/11 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:3.US.3707.11.1
Date: Dec 4, 2012
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 3707/11 ze dne 12. 4. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele OSDA - ČR - OSEVA (organizační jednotky sdružení), se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Nádražní 532/157, zastoupeného JUDr. Jiřím Veckem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, K. Maye 250, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2011, č. j. 14 Cmo 383/2011-51, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2011, č. j. 75 Cm 2/2011-34, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť míní, že jimi byla dotčena jeho práva zakotvená v čl.

90 Ústavy České republiky, čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků, což odůvodnil úsudkem, že "byl-li schopen opatřit si 17 000 Kč na nákup 34 akcií účastníka 1 (žalované společnosti ZRUP Příbram, a. s.), bylo v jeho možnostech opatřit si 1 000 Kč na soudní poplatek ze žaloby"; na tomto základě pak dospěl k závěru, že majetkové poměry stěžovatele důvod pro osvobození od soudních poplatků nezakládají (§ 138 odst.

1, § 30 odst.

1 o. s. ř.).

Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Přijal jeho závěry a v jednotlivostech je dále rozvedl; konstatoval, že "protiplnění za 34 akcií účastníka 1", které vlastnil stěžovatel, a "které přešly při výkupu dle § 183i a násl. obch. zák. na účastníka 2 (Ing.

Š.), činilo cca 10 000 Kč", což představuje "dostatečnou částku k zaplacení soudního poplatku ze žaloby v souzené věci, který činil jen 1 000 Kč".

V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že kalkulovaly pouze poplatek za návrh na zahájení předmětného občanského soudního řízení a opomenuly náklady, které si "pravděpodobně vyžádá dokazování", včetně zálohy na znalecký posudek (§ 141 o. s. ř.).

Odpovídající námitky, které uplatnil v odvolání, Vrchní soud v Praze "zcela ignoroval", čímž porušil svoji povinnost vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci tvrdí (srov. nález Ústavního soudu sp. zn.

IV.

ÚS 563/03 ze dne 12.

2004), a současně mu odňal "soudní ochranu jen pro jeho majetkové poměry".

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst.

1 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto rozhodného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl.

36 odst.

1 Listiny (resp. čl.

6 odst.

1 Úmluvy), jímž je garantováno právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní nepředvídatelností a výkladovou libovůlí.

Nic takového však v dané věci dovodit nelze.

Oba soudy aplikovaly bezpochyby "správné" podústavní právo, a jejich interpretačnímu vymezení podmínek pro přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení § 138 odst.

1 o. s. ř. není co zásadního vytknout.

Oproti očekáváním stěžovatele nelze dovodit ani absenci logického a srozumitelného odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů (zejm. soudu odvolacího), neboť se přiměřeným způsobem vyjádřily jak k obecným podmínkám, za nichž lze osvobození od soudních poplatků přiznat, tak k jejich průmětu do konkrétních majetkových poměrů stěžovatele, jež byly zjištěny.

Stěžovatelova argumentace, kterou předjímá, že mu soud uloží povinnost složit zálohu na náklady důkazu, je procesně předčasná a aktuálně má jen hypotetickou základnu; již z tohoto důvodu nelze Vrchnímu soudu v Praze efektivně vytýkat, že reakce na odpovídající námitky stěžovatele je obsažena v příklonu k právnímu stanovisku, vyjádřenému v předchozím rozhodnutí vydaném v projednávané věci.

Stojí za zaznamenání, že k otázce povinnosti k zaplacení soudního poplatku se ve srovnatelných procesních souvislostech vyslovil Ústavní soudu usnesením sp. zn.

III.

ÚS 1058/08 ze dne 9.

10.

2008, přičemž ústavněprávní deficit právní úpravy neshledal.

Se zřetelem k ustanovení § 138 odst.

1 o. s. ř. se proto již jen připomíná, že k rozhodování o návrzích na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zdrženlivě, a vychází především z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn.

IV.

ÚS 271/2000 ); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. sp. zn.

ÚS 13/98 ,

II. ÚS 13/98

IV. ÚS 13/98

) anebo, jak je předznačeno výše, situací kdy Ústavní soud dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03 ). Že o takový případ zde nejde, je předznamenáno výše. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 12. dubna 2012 Jan Musil v. r. předseda senátu