Decision detail

II.ÚS 3218/10 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:2.US.3218.10.1
Date: 14. 2. 2012
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 3218/10 ze dne 14. 2. 2012 N 31/64 SbNU 333 Určení odměny soudního exekutora v případě dobrovolného plnění povinným

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 14. února 2012 sp. zn. II. ÚS 3218/10 ve věci ústavní stížnosti L. Č. proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 105 Nc 16424/2007-35 ze dne 31. srpna 2010, jímž nebylo vyhověno stěžovatelčiným námitkám, a příkazu soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno-město, Husova 8a, Brno, k úhradě nákladů exekuce č. j. 030 EX 23569/07-18 ze dne 28. června 2010.

Výrok

Usnesení Městského soudu v Brně č. j. 105 Nc 16424/2007-35 ze dne 31. srpna 2010 a příkaz k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly č. j. 030 EX 23569/07-18 ze dne 28. června 2010 se zrušují.

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. listopadu 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými jí byla uložena povinnost k zaplacení nákladů exekuce.

Tvrdí, že jimi bylo porušeno právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl.

36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl.

1 odst.

1 a čl.

89 odst.

2 Ústavy.

Stěžovatelka tvrdí, že svoji povinnost zaplatit částku 13 732 Kč, k níž byla vyzvána soudním exekutorem, ve stanovené lhůtě splnila.

Přesto však byl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce v nesnížené podobě.

Tento příkaz byl sice Městským soudem v Brně zrušen, dalším příkazem k úhradě nákladů exekuce však nedošlo k žádné změně a znovu byly náklady exekuce vyčísleny v nesnížené výši a městský soud tentokrát včas podaným námitkám nevyhověl, přičemž se však dostatečně nevypořádal s argumenty stěžovatelky, podloženými judikaturou Ústavního soudu.

Stěžovatelka cituje závěry nálezů sp. zn.

Pl.

ÚS 8/06 ze dne 1.

2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) a sp. zn.

II.

ÚS 1994/09 ze dne 9.

2010 (N 44/56 SbNU 495) a tvrdí, že dikce ustanovení § 6 odst.

3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č.

330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, (dále jen "exekuční tarif") není absolutní.

Vyplývá z ní, že odměna podle odstavce 1 je nejméně 3 000 Kč, a nikoli, že je to nejmenší možná odměna, kterou nelze nijak zkrátit v souladu s ustanovením § 11 odst.

1 písm. a) exekučního tarifu.

Smyslem ustanovení § 6 exekučního tarifu je, aby měl soudní exekutor za provedení bagatelní exekuce zaručenu minimální odměnu.

Ustanovení § 11 odst.

1 exekučního tarifu má ovšem jiný účel, a to reflektování skutečnosti, že exekutor nemusel exekuci provést.

V tom případě má nárok na 50 % odměny, ať byla původně jakkoli vysoká.

Shodný názor zastává dle stěžovatelky i výklad exekučního tarifu obsažený v komentářové literatuře [viz Kasíková, M. a kol.

Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád).

Komentář.

2. vydání, Praha: C.

Beck, 2010, str.

525].

Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně nařídil dne 3.

12.

2007 k návrhu oprávněného Dopravního podniku města Brna, a. s., exekuci na majetek stěžovatelky pro soudně přiznanou pohledávku ve výši 1 012 Kč s příslušenstvím, náklady předchozího řízení a náklady exekuce.

Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr.

Jaroslav Homola, který stěžovatelku vyzval k dobrovolnému plnění, což tato ve stanovené lhůtě učinila.

Soudní exekutor poté vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, který soud k námitkám stěžovatelky zrušil a soudnímu exekutorovi uložil, aby předložil rozpis všech podstatných úkonů, které ve věci učinil.

Nato soudní exekutor vydal nový příkaz k úhradě nákladů exekuce, napadený touto ústavní stížností, kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit náklady exekuce v částce 12 120 Kč, a to odměnu exekutora ve výši 3 000 Kč, náhradu za hotové výdaje, ztrátu času a doručení písemností 3 500 Kč a daň z přidané hodnoty 1 300 Kč a náklady oprávněného 4 320 Kč.

Soudní exekutor odůvodnil své rozhodnutí ustanovením § 87 odst.

3 exekučního řádu a ustanoveními § 5 a 6 exekučního tarifu.

K vyčíslené odměně exekutora uvedl, že v průběhu exekučního řízení učinil řadu úkonů směřujících k zjištění majetku stěžovatelky a vymožení pohledávky.

Jeho odměna činí 3 000 Kč plus DPH, která je stanovena v nejnižší možné výši, a tuto již nelze dále krátit.

O námitkách stěžovatelky rozhodl Městský soud v Brně dalším napadeným rozhodnutím tak, že námitkám nevyhověl, neboť ze strany exekutora neshledal jakékoli pochybení.

Konstatoval, že odměna vyčíslená v příkazu exekutorovi náleží, neboť k plnění došlo po podání návrhu na exekuci, přičemž nejde o dobrovolné plnění mimo exekuční řízení, a že paušální odměnu exekutora nelze krátit u příkazů, které byly vydány po účinnosti novely exekučního tarifu provedené vyhláškou č.

330/2008 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Skutkově i právně shodný případ týkající se stejných účastníků řízení Ústavní soud řešil v nálezu sp. zn.

ÚS 3219/10 ze dne 15. prosince 2011 (N 214/63 SbNU 467, dostupný též na http://nalus.usoud.cz), jímž ústavní stížnosti stěžovatelky vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

Dospěl přitom k závěru, že při rozhodování o výši odměny exekutora nebyly respektovány principy vymezené v nálezu Ústavního soudu sp. zn.

Pl.

ÚS 8/06 (viz výše) a v navazující judikatuře Ústavního soudu.

Závěry učiněné v označeném nálezu lze aplikovat i na nyní projednávanou věc, přičemž Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchylovat.

V nálezu sp. zn.

Pl.

ÚS 8/06 Ústavní soud dovodil, že odměna exekutora by neměla být závislá pouze na výši vymoženého plnění, ale měla by odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.

Kromě toho by v systému odměňování exekutorů měl být přítomen i jistý výchovný prvek, a proto by mělo být dobrovolné plnění ze strany povinného, pokud k němu dojde až po nařízení exekuce, ale ještě před jejím vynuceným provedením, "oceněno" formou snížení odměny exekutora [obdobně též nálezy sp. zn.

ÚS 639/04 ze dne 10.

10.

2007 (N 155/47 SbNU 25), sp. zn.

ÚS 752/04 ze dne 31.

10.

2007 (N 175/47 SbNU 337), sp. zn.

III.

ÚS 1226/07 ze dne 19.

12.

2007 (N 232/47 SbNU 1021), sp. zn.

II.

ÚS 1038/08 ze dne 8.

2008 (N 127/50 SbNU 111), sp. zn.

ÚS 2134/09 ze dne 24.

11.

2010 (N 236/59 SbNU 399), dostupné též na http://nalus.usoud.cz].

Tento požadavek platná právní úprava realizuje prostřednictvím ustanovení § 11 odst.

1 exekučního tarifu.

V nálezu sp. zn.

II.

ÚS 1994/09 ze dne 9.

2010 (N 44/56 SbNU 495) Ústavní soud vyslovil právní názor, že takto krácena by měla být i minimální odměna 3 000 Kč dle § 6 odst.

3 exekučního tarifu, neboť ustanovení § 11 odst.

1 písm. a) exekučního tarifu ve znění do 31. října 2008, které bylo v těchto řízeních aplikováno, odkazovalo na § 6 jako celek a kromě toho by opačný výklad vedl k popření výše vyložených principů odměňování exekutorů.

Tyto závěry plně dopadají i na nyní projednávanou věc.

Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu, je v něm argumentováno tím, že uhrazení dluhu po nařízení exekuce nelze považovat za dobrovolné plnění mimo rámec exekuce.

Lze souhlasit s tím, že skutečně nedošlo k plnění mimo rámec exekučního řízení, neboť v tom případě by odměna exekutora byla nulová [viz nález sp. zn.

II.

ÚS 1540/08 ze dne 29.

2009 (N 171/54 SbNU 175)], ale okolnost, že stěžovatelka splnila svou povinnost dobrovolně, byť v poslední možný okamžik před nuceným výkonem, je relevantní z hlediska ustanovení § 11 odst.

1 písm. a) exekučního tarifu ve znění do 31. října 2008.

Městský soud sice argumentuje změnou právní úpravy provedenou vyhláškou č.

330/2008 Sb., novelizované znění uvedeného ustanovení však nelze na projednávanou věc aplikovat, neboť dle přechodného ustanovení čl.

II vyhlášky č.

330/2008 Sb. se exekuční řízení, zahájená a nedokončená do dne nabytí účinnosti této vyhlášky (což je tento případ), dokončí podle exekučního tarifu ve znění účinném do 31. října 2008.

Odměna exekutora proto měla být snížena i pod hranici stanovenou v § 6 odst.

3 exekučního tarifu.

Jestliže tak soudní exekutor nepostupoval a jeho pochybení nenapravil ani městský soud, došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl.

36 odst.

1 Listiny a práva na ochranu vlastnictví dle čl.

11 odst.

1 Listiny.

Nerespektováním nálezů Ústavního soudu vydaných ve stejných věcech byl porušen i čl.

1 odst.

1, čl.

2 odst.

3 a čl.

89 odst.

2 Ústavy.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a podle ustanovení § 82 odst.

3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.