Decision detail

II.ÚS 3148/12 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:2.US.3148.12.1
Date: 13. 9. 2012
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 3148/12 ze dne 13. 9. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudce zpravodaje Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele D. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Praha 2, Blanická 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2012 č. j. 6 Tdo 469/2012-16 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2011 sp. zn. 9 To 439/2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů.

Domnívá se, že těmito pravomocnými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl.

90 Ústavy, čl.

36 odst.

1 a dalších příslušných článků hlavy páté Listiny základních práv a svobod, resp. právo na spravedlivý proces dle čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4.

10.

2011 sp. zn.

6 T 205/2011 stěžovatele uznal vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst.

1 písm. a) trestního zákoníku, za což jej odsoudil podle § 337 odst.

1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu podmíněně odložil podle § 81 odst.

1 trestního zákoníku a § 82 odst.

1 trestního zákoníku na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců.

Dále mu nalézací soud podle § 73 odst.

1 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku.

Městský soud v Praze podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání stěžovatele napadeným usnesením a dovolání Nejvyšší soud podle § 265i odst.

1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl shora citovaným usnesením.

Stěžovatel brojí proti výkladu ustanovení § 337 odst.

1 písm. a) trestního zákoníku podanému obecnými soudy, přičemž opíraje se o zásadu, dle níž "stát může postupovat pouze striktně podle toho, co mu zákon stanoví", a o základní zásady činnosti správních orgánů upravené v § 2 zákona č.

500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, tvrdí, že oznámení Magistrátu hl. m.

Prahy o dosažení dvanácti bodů v bodovém ohodnocení nemá náležitosti rozhodnutí ve smyslu § 67 až § 76 citovaného zákona.

Z toho důvodu nemohla být naplněna ani skutková podstata trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle ustanovení § 337 trestního zákoníku.

Stěžovatel neakceptuje ani možnost námitek proti tomuto oznámení, neboť námitky nejsou odvoláním ve smyslu správního řádu.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy.

Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl.

83 Ústavy).

Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl.

91 odst.

1 Ústavy.

Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je však oprávněn posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, mezi nimi především právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces.

Vzhledem k argumentaci stěžovatele směřující do roviny právního posouzení věci Ústavní soud hodnotil, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li konstantním závěrům soudní praxe, jinými slovy, není-li výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaného chápání dotčených právních institutů či pojmů.

V tomto ohledu však Ústavní soud v projednávané věci žádné pochybení nezjistil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky uplatněné již v obhajobě, před soudem prvního stupně, v odvolání i v dovolání, s nimiž se již obecné soudy vyčerpávajícím způsobem, který nevykazuje znaky interpretační svévole, vypořádaly.

Takovýmto přístupem staví Ústavní soud do pozice další opravné instance v systému obecného soudnictví, která mu, jak již bylo zdůrazněno, v žádném případě nepřísluší.

V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud kromě jiného uvádí: "...nelze právní posouzení skutku obsaženého v rozsudku soudu prvního stupně považovat za vadné.

Jestliže byl totiž v posuzované věci obviněný v důsledku převzetí ve výroku rozsudku specifikovaných rozhodnutí Magistrátu hl. m.

Prahy a Ministerstva dopravy seznámen s tím, že jím podané námitky a posléze i odvolání nebyly shledány důvodnými a původní rozhodnutí o dosažení 12 bodů jimi bylo potvrzeno a byl současně poučen i o právních důsledcích z těchto rozhodnutí pro něj vyplývajících, a přesto poté ve dnech 7.

2011 a 26.

2011 řídil motorové vozidlo tov. zn.

BMW X3, pak vědomě tato rozhodnutí a zákaz z nich pro něj plynoucí nerespektoval, čímž po stránce subjektivní i objektivní naplnil znaky skutkové podstaty přečinu, jímž byl pravomocně uznán vinným dovoláním napadenými rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze.

Tento právní závěr, obsažen již v napadených rozhodnutích soudu prvního a druhého stupně, je totiž plně souladným s již citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu...".

Citované závěry považuje Ústavní soud za zcela logické, přesvědčivé a řádně odůvodněné s odkazem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky sp. zn.

Tpjn 302/2010 respektujícího mj. doktrínou obecně akceptované výkladové metody i chápání relevantních pojmů.

Nelze jim tedy z hlediska ústavněprávního nic vytknout.

Přitom je nutno zdůraznit, že je to především právě Nejvyšší soud, jehož úkolem jako vrcholného orgánu obecného soudnictví je sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva (§ 14 zákona č.

6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů).

Nezbývá tedy než uzavřít, že závěry ve věci rozhodujících soudů byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování a Ústavní soud je neshledal nepřiměřenými či extrémními, což jedině by mohlo vést k jeho zásahu.

Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné V Brně dne 13. září 2012 Stanislav Balík předseda senátu