Decision detail

I.ÚS 555/12 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:1.US.555.12.1
Date: 27. 3. 2012
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 555/12 ze dne 27. 3. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. S., MBA, zastoupeného JUDr. Milošem Císařem, advokátem se sídlem Znojmo, Tovární 886/14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, čj. 7 Tdo 1416/2011 - 25, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 19. 8. 2010, čj. 6 To 363/2010 - 1517, a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 28. 6. 2010, čj. 1 T 63/2009 - 1432, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti Ing.

S., MBA (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Současně navrhl, aby náklady na jeho právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem nesl stát [§ 83 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Z připojených rozhodnutí vyplývá zjištění, že rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst.

1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle § 8 odst.

1 TrZ.

Ten spáchal tím (zkráceně řečeno), že objednával u různých společností hutní materiál, ač věděl, že nemá prostředky na jeho zaplacení.

Takto jednal v úmyslu získat pro sebe finanční prospěch ke škodě cizího majetku v rozsahu nejméně 500.000,- Kč.

Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, se zařazením do věznice s ostrahou.

Odvolací soud při zachování výroku o vině zrušil výrok o trestu a nově uložil stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let.

Jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl.

Stěžovatel tvrdil, že trestní řízení neproběhlo před nezávislým a nestranným soudem, neboť řízení před soudem prvního stupně vedla samosoudkyně, která před 14 lety úzce spolupracovala jako státní zástupkyně s Mgr.

P., který v projednávané věci zastupoval státní zastupitelství.

Tato propojenost způsobila podle stěžovatele velmi vážná procesní pochybení.

Soudkyně nerespektovala pokyny odvolacího soudu po zrušení prvého rozsudku, spočívající v provedení výslechu svědků a dalších důkazů navržených stěžovatelem.

Taktéž nepřipustila námitky proti protokolaci a neřešila stížnosti stěžovatele na ustanovenou obhájkyni.

Z uvedeného dovozuje, že soud prvního stupně nebyl nezávislý a nestranný.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K údajnému porušení nestrannosti a nezávislosti rozhodující soudkyně Ústavní soud předně uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně nerozhodovala samosoudkyně, ale senát.

Skutečnost, že před 14 lety vykonávala funkci státní zástupkyně a spolupracovala se státním zástupcem, není sama o sobě důvodem k jejímu vyloučení a již vůbec nemůže naplnit tvrzení o nestrannosti a nezávislosti soudce (srov. § 30 odst.

2 TrŘ).

Rovněž skutečnost, že stěžovatel podal na uvedeného státního zástupce trestní oznámení, neměla vliv na nezávislost a nestrannost rozhodujícího senátu.

Dlužno dodat, že stěžovatelem zvolený způsob "obhajoby", spočívající v podání trestního oznámení nebo žaloby na rozhodujícího soudce, státního zástupce či policejní orgán, je v současné době častým chováním obviněných, ve snaze prodlužovat trestní řízení, vytvořit dojem podjatosti rozhodujících orgánů a následně tvrdit porušení ústavně zaručených práv na spravedlivý proces v podobě nedodržení zásady nezávislosti a nestrannosti soudu.

Takto dovozovaná údajná podjatost orgánů činných v trestním řízení však sama o sobě nemůže najít příznivý ohlas v rozhodování ať už nadřízených soudů, Nejvyššího soudu či Ústavního soudu.

O tom, že uvedené námitky postrádají opodstatnění, svědčí i navazující rozhodnutí odvolacího soudu, který žádná pochybení v postupu soudu prvního stupně nezjistil.

Navíc tato tvrzení učinil stěžovatel až předmětem ústavní stížnosti.

Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např.

Pullar proti Spojenému království, rozsudek ze dne 10.

1996, rozsudek ve věci Piersack z roku 1982, rozsudek ve věci De Cubber z roku 1984).

Nestačí tedy pouze obecné subjektivní tvrzení obviněného, které je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.

K vyloučení uvedených osob z projednání a rozhodnutí věci může tak docházet teprve tehdy, pokud je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci, nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout.

Takový stav však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.

Nelze jej bez dalšího dovozovat ani ze zpřísnění uloženého trestu, který byl řádně odůvodněn a nevybočil ze zákonné trestní sazby.

Důvodem pro vyloučení soudce nemohou být ani okolnosti spočívající v jeho procesním postupu v řízení o projednávané věci, nejde-li o případy stanovené v § 30 odst.

2 až 4 TrŘ.

Ačkoli se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá zrušení všech ve věci vydaných rozhodnutí, v odůvodnění ústavní stížnosti nevznesl žádné konkrétní námitky vůči rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyššího soudu.

Jeho námitky směřují jen a pouze proti rozsudku soudu prvního stupně.

Tím zcela pomíjí fakt, že rozhodnutí týkající se merita věci na sebe obsahově navazující jsou vzájemně provázána a tvoří jeden neoddělitelný integrovaný celek.

Jinými slovy, nelze tvrdit, že rozhodnutí soudu prvního stupně je protiústavní a pominout na toto rozhodnutí navazující rozhodnutí odvolacího soudu, příp. i rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Jak však vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jeho pokyny uvedené v předchozím zrušovacím rozhodnutí byly soudem prvního stupně plně respektovány.

Ani odvolací soud neshledal důvod doplnit dokazování o stěžovatelem navržené důkazy, z důvodu jejich nadbytečnosti.

Nadto se jeví jako vhodné doplnit, že ze zásad spravedlivého procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány.

Soud však musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (srov. např. sp. zn.

III.

ÚS 369/04 a další, http://nalus.usoud.cz).

Této povinnosti dostál jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací.

Jak je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, oba soudy vyložily, proč nevyhověly důkazním návrhům stěžovatele, a svůj postoj dostatečně vysvětlily.

Proto nelze v jejich postupu shledat porušení práva stěžovatele na nezávislý a nestranný soud, jak tvrdil stěžovatel, a nejedná se ani o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že porušení práva na soudní ochranu (nezávislost a nestrannost soudu prvního stupně) nelze spatřovat jen v tom, že výsledek řízení neodpovídá představám stěžovatele.

Jestliže byl stěžovatel nespokojen s postupem ustanovené obhájkyně, měl se obrátit na příslušnou profesní komoru, neboť poruší-li obhájce při výkonu obhajoby jemu svědčící povinnost (nebo poskytuje-li právní pomoc non lege artis a nejde-li přitom o trestný čin), nelze nápravu sjednat jinak než cestou příslušné profesní organizace - České advokátní komory, nikoli cestou ústavní stížnosti.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle ustanovení § 83 odst.

1 zákona o Ústavním soudu, může soudce zpravodaj rozhodnout o nákladech řízení v případě odůvodněných osobních a majetkových poměrů stěžovatele, a to za situace, že nebyla ústavní stížnost odmítnuta.

Protože byla projednávaná ústavní stížnost odmítnuta, soudce zpravodaj návrhu stěžovatele, aby náklady jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem nesl stát, nevyhověl a náhradu nákladů za právní zastoupení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2012 Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu