Decision detail

I.ÚS 3442/11 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2012:1.US.3442.11.1
Date: 19. 6. 2012
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 3442/11 ze dne 19. 6. 2012

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. M. H., zastoupené JUDr. Josefem Augustinem, advokátem, se sídlem Dukelská brána 4, 796 01 Prostějov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2011, č. j. 44 Co 29/2009-105, za účasti Krajského soudu v Brně, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví usnesení uvedený rozsudek. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces. Z ústavní stížnosti a jejích příloh plyne, že výrokem I. rozhodl krajský soud, že rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým L. M. v každém lichém týdnu od pátku 14.00 hod. do neděle 18.00 hod., v každém sudém týdnu ve středu od 15.00 hod do 18.00 hod. v každém sudém roku o jarních školních prázdninách od soboty jarním prázdninám předcházející od 9.00 hod. do neděle za týden 18.00 hod., v každém lichém roce o velikonočních prázdninách a to od prvého dne prázdnin 9.00 hod. do Velikonočního pondělí 18.00 hod., v každém sudém roce od 23. 12. 9.00 hod. do 27. 12. 18.00 hod., v každém lichém roce od 27. 12. 9.00 hod., do 1. 1. následujícího roku 18.00 hod., o hlavních letních školních prázdninách po dobu 4 týdnů s počátkem od 9.00 hod a koncem v 18.00 hod., s tím, že mimo případy vyzvednutí L. po skončení výuky ze školního zařízení je matka povinna předat ho připraveného otci v určený čas ke styku v místě bydliště a otec je povinen ho matce tamtéž odevzdat po skončení styku. Styk o hlavních letních prázdninách stanoví otec a matka střídavě do dne 30. 4. příslušného roku, oznámením druhému, otec počínaje rokem 2012. Podle výroku II. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozsudkem krajského soudu byl v dílčích parametrech změněn rozsudek Okresního soudu Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 83 P 39/2007, a to tak, že styk s otcem byl oproti rozsudku soudu I. stupně mírně omezen. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy učinily nesprávná skutková zjištění, a nesouhlasí s jejich právními závěry. Uvedla zejména, že s ohledem na pracovní povinnosti během týdne není reálné, aby ke styku nezletilého s otcem docházelo v sudé středy od 15.00 do 18.00 hod. Dále poukázala na zvýšenou zátěž, kterou pobyt nezletilého u otce znamená z důvodu prašného prostředí, neboť nezletilý je alergik a trpí gastroproblémy, pro něž musí držet dietu. Dále stěžovatelka uvedla, že soud I. stupně neprovedl všechny důkazy, jak byly navrhovány, a nedoplnil ani protokol z jednání, jak bylo požadováno. Dále stěžovatelka vyjádřila obavy, že otec je nevyrovnaný a vznětlivý člověk. Uvedla rovněž, že otec v tomto rozsahu o realizaci styku s nezletilým dříve nikdy neprojevil zájem. V souhrnu tak namítá, že soudy dostatečně nepřihlédly k jejím námitkám ani ke zdravotnímu stavu nezletilého, který v ústavní stížnosti obsáhle popsala. Napadené rozhodnutí tak nemá být ani v zájmu samotného nezletilého, neboť styk v průběhu týdne mu koliduje s kroužky a Štědrý den chce trávit u matky.

II.

Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.

Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Podstatu ústavní stížnosti spatřuje Ústavní soud v nesouhlasu stěžovatelky se skutkovými zjištěními a s právním posouzením v řízení zjištěných skutečností rozhodných pro úpravu výchovy nezletilého obecnými soudy.

V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona o rodině obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1.

1994 sp. zn.

III.

ÚS 23/93 , Sb. n. u., sv.

1, str.

41 (45-46)]; jeho rolí je především posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatelky ze shromážděných podkladů nezjistil.

Nalézací i odvolací soud ve svých rozhodnutích uvedly dostatečně jasně základní důvody, z nichž vycházely, a v jejich postojích Ústavní soud neshledal žádný náznak svévole.

Ústavní soud tedy opakovaně judikoval, že v rodinněprávních věcech zasahuje jen v případech skutečně extrémních, neboť posouzení, jestli jsou splněny podmínky pro konkrétní úpravu styku s rodiči, či umožňující svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů, resp. do výlučné výchovy jednoho z nich a jestli je takový postup v souladu se zájmem dítěte, jsou zásadně věcí obecných soudů.

Obsáhle formulované námitky stěžovatelky v žádném bodu nepředstavují argumentaci ústavněprávní, a jak nutno zdůraznit, byly dostatečně způsobem pojednány již v odůvodněních rozsudků soudů obou stupňů.

Co do obav stěžovatelky o zdravotní stav nezletilého vzhledem k zátěži, kterou pro nezletilého může změna prostředí představovat, postačí odkázat na str.

3-4 rozsudku soudu I. stupně a úvahy krajského soudu o vysoké rodičovské způsobilosti otce.

Zvláště pokud zdravotní problémy vyžadují především dietu a pravidelný denní režim, nebylo v řízení prokázáno, že by pobyt u otce (dosud realizovaný) nezletilého ohrožoval.

Pokud se jedná o námitky zvláště zaměřené proti úpravě styky s otcem každou sudou středu, pojednal je krajský soud dostatečně na str.

4-5 rozsudku, když vyložil, jakým způsobem hodnotí zájmové kurzy nezletilého v poměru k výchovnému vlivu obou z rodičů.

Rovněž pokud se týče Štědrého dne a Vánoc, krajský soud na str.

5-6 podrobně vyložil, že v rodině neshledal zvláštní náboženskou vazbu na tyto svátky, pročež v zásadě respektoval rovnocennost prostředí obou rodičů, s tím, že při časovém vyměření sledoval celistvost svátků a účelné využití doby, kdy děti mívají volno.

Úvahy krajského soudu ve světle námitek stěžovatelky nelze označit za svévoli.

Podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu soud hodnotí důkazy podle své úvahy a to každý jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž nebylo zjištěno, že by se v předmětné věci obecné soudy při provádění a hodnocení důkazů dostaly do rozporu s § 132 občanského soudního řádu a tedy s principy řádného a spravedlivého procesu, jež při rozhodování libovůli vylučují.

Ani výsledné rozhodnutí, vzhledem k zájmům nezletilého, nelze označit za exces.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst.

2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné.

Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách.

Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta.

Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. června 2012 Vojen Güttler předseda senátu