Decision detail

IV.ÚS 1577/11 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:4.US.1577.11.1
Date: 20. 6. 2011
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 1577/11 ze dne 20. 6. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Veckem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Ústí nad Labem, Karla Maye 250, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 50/2011 ze dne 9. března 2011 a proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 3 T 61/2006 ze dne 13. ledna 2011 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na zásah do práva domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Karlových Varech usnesením sp. zn.

3 T 61/2006 ze dne 13. ledna 2011 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl návrh stěžovatele na obnovu řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn.

3 T 61/2006 (dále jen "návrh na obnovu řízení") s tím, že nebyly shledány důvody obnovy dle § 278 trestního řádu.

Stížnost stěžovatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Plzni usnesením sp. zn.

6 To 50/2011 ze dne 9. března 2011 podle § 148 odst.

1 písm. c) trestního řádu zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že podal návrh na povolení obnovy řízení především proto, že podle jeho názoru vyšly nově najevo skutečnosti, které mu v době konání hlavního líčení a ani v době vyhlášení rozsudku nebyly známy a neměl možnost si tyto skutečnosti exaktně ověřit, byť by o nich věděl.

Jedním ze závažných důkazů proti stěžovateli bylo, že dne 23. prosince 2005 měl uskutečnit v době od 9,16 hod. do 11,00 hod. cestu z Litoměřického náměstí, od budovy pobočky SCP, do Plzně, k pobočce SCP, Slovanská Alej 30, kde měl spoluodsouzený L. provést jeden ze stíhaných úkonů.

Soud tuto skutečnost podle stěžovatele přešel konstatováním, že trasu Litoměřice - Plzeň, přes Prahu je možno za 1 hodinu a 44 minut díky dálnici a silnému vozidlu BMW či Superb ujet, a že tedy mohl stěžovatel být v té době v Plzni přítomen.

Stěžovatel k návrhu na obnovu řízení předložil odborné vyjádření soudního znalce Ing.

R. (dále jen "znalec") ze dne 8. června 2010.

Ze znalcova odborného vyjádření vyplývá, že za ideálních podmínek a bez jakékoliv zastávky cestou by trvala jízda z Litoměřic přes Prahu do Plzně, ke středisku SCP ve Slovanské Aleji 30, celkem 1 hodinu a 44 minut.

Za použití dalších postupů došel znalec k závěru, že bez zastávky lze uvedenou trasu ujet v čase mezi 1 hodinou a 59 minutami až 2 hodin a 9 minut.

Stěžovatel je přesvědčen, že tato nová, odborníkem doložená skutečnost, ukazuje na to, že soud prvního stupně nepřezkoumal řádně tento problém a přesto uznal stěžovatele vinným z trestného činu, ačkoliv je nyní doloženo, že se tohoto činu dne 23. prosince 2005 nemohl dopustit, neboť v čase, kdy k němu mělo dojít, nemohl být na místě, tedy v Plzni, před pobočkou SCP, Slovanská Alej 30.

Soudy, které rozhodovaly o návrhu na obnovu řízení, podle stěžovatele tento znalecký posudek podrobně neprozkoumaly, ačkoliv jde o zásadní dokument vyvracející předchozí zdůvodnění rozsudku.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel mohl jet údajně i jinou trasou, nebo mohl porušovat dopravní předpisy a jet vyšším rychlostmi, než-li je povoleno.

S přihlédnutím k tomu, že cesta se měla konat 23. prosince, je ale podle stěžovatele evidentní, že s největší pravděpodobností nebylo možno jet vyššími rychlostmi, než povolují dopravní předpisy, a to především s ohledem na stav komunikací v tehdejší době.

I jiné trasy, jak uvádí soud, by však byly delší a časově náročnější a stěžovatel je přesvědčen, že nelze tento argument soudu akceptovat.

Stěžovatel proto v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že řízení o návrhu na obnovu řízení trpí závažnou vadou, když nebyl připuštěn nový, kvalifikovaný důkaz, který mohl významným způsobem ovlivnit celou důkazní stavbu procesu ve prospěch stěžovatele.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybnil též složení senátu soudu prvního stupně rozhodujícího o návrhu na obnovu řízení, a to pro možnou podjatost některého z jeho členů, neboť účastníkem trestního řízení před soudem prvního stupně byla buď JUDr.

Š., nebo JUDr.

Stěžovatel tak vyjadřuje domněnku, že jednání uvedeného senátu nemohlo být v souladu se zákonem a senát rozhodující o povolení obnovy řízení měl jednat v jiném složení.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl.

81 a čl.

91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.

Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl.

83, čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR].

V posuzovaném případě však Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal.

Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v řízení postupovaly a svými v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Úmluvě.

Svá rozhodnutí přehledně, logicky a srozumitelně odůvodnily, přičemž dostatečně vyložily, proč předložený znalecký posudek nepovažovaly za důkaz, který by mohl sám o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již známými mohl odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a proč tedy obnovu řízení nepovolily.

Ústavní soud nemá těmto závěrům učiněným obecnými soudy co vytknout.

Protože Ústavní soud pokládá za zcela zbytečné znovu opakovat jejich argumentaci, stejně jako k ní cokoli dodávat, odkazuje na jejich rozhodnutí s tím, že žádné porušení práv stěžovatele neshledal.

Ačkoli obecné soudy dospěly k jinému právnímu závěru než je právní závěr stěžovatele, neuvádí stěžovatel žádné skutečnosti, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Za této situace nezbývá, než jeho ústavní stížnost hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a zde stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu.

Pokud jde o namítanou podjatost některého ze členů senátu soudu prvního stupně rozhodujícího o povolení obnovy řízení, poukazuje Ústavní soud na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn.

5 Tvo 34/2001 ze dne 27.

2001, ve kterém se k dané problematice konstatuje, že "ustanovení § 30 tr. řádu o důvodech vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení stojí na zásadě, že zmíněné důvody mohou být výsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce k určitým osobám na trestním řízení zúčastněným nebo k věci samotné, anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení.

Podíl určitého soudce na dřívějším rozhodování téže věci je však důvodem k jeho vyloučení z rozhodování v pozdějším stadiu jen v případech zákonem výslovně stanovených v § 30 odst.

2 a 3 tr. řádu, ...

Jde-li o jiné případy dřívějšího rozhodování soudce v téže věci, neznamenají bez dalšího vyloučení soudce z rozhodování pro jeho podjatost, ale důvod pro takové vyloučení by mohl nastat teprve tehdy, kdyby zde přistoupila jiná okolnost, která by popřípadě i ve spojitosti s dřívějším podílem soudce na rozhodování v téže věci zcela zřejmě svědčila o tom, že nyní soudce již není schopen ve věci rozhodnout naprosto nestranně a nezaujatě." Ke stejnému závěru dospěl také Ústavní soudu v usnesení sp. zn.

III.

ÚS 62/04 ze dne 15.

2004 (in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č.

33, s.

409 a násl.).

Stěžovatelův názor na nutnost vyloučení některého ze členů senátu soudu prvního stupně rozhodujícího o povolení obnovy řízení z projednávání věci tedy nemá žádnou oporu v zákoně.

Stěžovatel navíc nikterak nekonkretizuje, v čem přesně měla spočívat podjatost tohoto člena senátu, když pouze uvádí, že některý z členů senátu byl účastníkem trestního řízení před soudem prvního stupně (což zřejmě znamená a Ústavní soud tuto skutečnost ověřil, že tento člen senátu - jedná se o Vilmu Němcovou - byl členem senátu soudu prvního stupně rozhodujícího v trestním řízení ve věci stěžovatele sp. zn.

3 T 61/2006 i členem senátu rozhodujícím o návrhu na obnovu řízení).

Podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

V projednávané věci nastal tento případ, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2011 Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu