Decision detail

III.ÚS 3178/11 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:3.US.3178.11.1
Date: 15. 12. 2011
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 3178/11 ze dne 15. 12. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Karolíny Světlé 14, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 6. 2011 č. j. 12 C 285/2009-123, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu v jeho občanskoprávní věci pro porušení "práva na rovnost subjektů" a práva na nerušené užívání vlastnického práva zaručeného v čl.

1, čl.

3 odst.

1 a čl.

11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny), k němuž došlo aplikací v záhlaví označeného zákonného ustanovení, které stěžovatel navrhuje ke zrušení rovněž.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem 3.

2011 č. j.

12 C 285/2009-123 zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR (žalované) domáhal zaplacení úroků z prodlení v řízení o náhradu škody, způsobené mu nezákonným rozhodnutím orgánu státu.

Vysvětlil, že žalovaná se nedostala do prodlení s plněním stěžovatelova nároku, neboť povinnost plnit ji stíhá teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty k jeho předběžnému projednání podle ustanovení § 15 zákona č.

82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č.

82/1998 Sb.").

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že ustanovení § 15 zákona č.

82/1998 Sb. protiústavně, nemorálně a nedemokraticky zvýhodňuje Českou republiku a územně samosprávné celky vůči ostatním fyzickým a právnickým osobám, které jsou podle občanského zákoníku povinny škodu nahradit již dne následujícího po obdržení výzvy k plnění.

Je názoru, že takové zvýhodnění nemá opodstatnění, protože státu nepřísluší v majetkových věcech výsadní postavení, je-li právnickou osobou ve smyslu ustanovení § 21 obč. zák. a jde-li o vztah soukromoprávní, který se neliší od jiného odpovědnostního vztahu, založeného podle obecných předpisů.

Rozhodnutí, jímž bylo změněno nebo zrušeno nezákonné rozhodnutí či skončeno trestní řízení, je doručováno s určitým zpožděním od jeho vyhlášení, a i proto má stát dostatečný časový prostor se připravit, aby poškozeného včas odškodnil.

Stěžovatel poukazuje též na obiter dictum obsažené v nálezu sp. zn.

II.

ÚS 1612/09 , v němž Ústavní soud vyjádřil očekávání, že zákonodárcem bude dosud stanovená doba šesti měsíců pro předběžné projednání nároku na náhradu škody zkrácena; jeho nerespektováním byl podle stěžovatele Ústavní soud "postaven do role statisty, jehož názory jsou přehlíženy", ačkoli v jiných případech je o změně zákonů rozhodováno "velmi rychle".

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Z obsahu ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel nekritizuje soudem podanou interpretaci ustanovení § 15 odst.

1 a 2 zákona č.

82/1998 Sb., nýbrž zpochybňuje jeho ústavní konformitu, a důvod k odstranění rozsudku obecného soudu spatřuje v tom, že bylo v jeho věci a k jeho neprospěchu aplikováno.

Stěžovateli však přisvědčit nelze.

Jak bylo řečeno v nálezu Ústavního soudu sp. zn.

IV.

ÚS 642/05 ), v oblasti regulace následků výkonu veřejné moci je patrno mnohem větší sepětí a otevřenost vlivu ústavního práva; tomu odpovídá, že právu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem se dostalo zakotvení na ústavní úrovni, přičemž podmínky a podrobnosti jsou ponechány zákonné úpravě (srov. článek 36 odst.

3 a 4 Listiny).

Ústavní soud v nálezu ze dne 23.

2010 sp. zn.

II.

ÚS 1612/09 dovodil, že již z tohoto ustanovení Listiny základních práv a svobod plyne nezbytnost zvláštní veřejnoprávní regulace; důvodem - oproti jiným subjektům práva - je zvláštní funkce veřejné správy, specifické vztahy a situace, v nichž působí, a zejména skutečnost, že stát vystupuje jako mocensky nadřazený subjekt, který autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů jiných, v důsledku čehož s nimi nemůže být v rovnoprávném postavení, a "automatická aplikabilita právní úpravy odpovědnosti za škodu, vyjádřené v občanském zákoníku jakožto základním kodexu upravujícího soukromoprávní vztahy, je tak vyloučena".

Odtud pak plyne i možnost zákonodárce upravit otázku "splatnosti" náhrady škody odchylně od občanského zákoníku, aniž by tím byl dotčen princip rovnosti, vyjádřený v čl.

3 odst.

1 Listiny.

Jelikož je stěžovateli tento nález znám, jestliže se jej dovolává, postačí v dalším již jen na něj odkázat.

Ani z úvahy, kterou v tomto nálezu Ústavní soud vyslovil, že lze očekávat, že lhůta k předběžnému projednání nároku na náhradu škody bude "v blízké době zákonodárcem zkrácena", nelze ve prospěch argumentace stěžovatele ničeho významného dovodit, včetně jeho - nikoli příznivého - hodnocení postavení Ústavního soudu.

Ze zmiňovaného nálezu sp. zn.

II.

ÚS 1612/09 stojí za připomenutí hodnocení tamní věci (což platí i pro věc posuzovanou) jako bagatelní, a tomu odpovídající důsledky pro ústavněprávní přezkum v takové věci vydaného rozhodnutí.

Z řečeného plyne, že návrh na zrušení ustanovení § 15 odst.

1 a 2 zákona č.

82/1998 Sb. je zjevně neopodstatněný, a jako takový jej Ústavní soud v senátě odmítl podle § 43 odst.

2 písm. a) a b) zákona č.

182/1193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu").

Ke shodnému závěru bylo logicky namístě dospět i co do ústavní konformity napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť jeho protiústavnost stěžovatel odvíjel výlučně od aplikace ustanovení, jež však Ústavní soud ústavně nekonformním neshledal.

Ústavní soud proto i v této části ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2011 Jiří Mucha předseda senátu