Decision detail

II.ÚS 601/11 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:2.US.601.11.1
Date: 24. 3. 2011
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 601/11 ze dne 24. 3. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci JUDr. V. K., o návrhu na zrušení jednotlivých ustanovení některých právních předpisů, o návrhu na vyslovení neslučitelnosti čl. 27 odst. 2, 3, 4 a 5, čl. 65 odst. 1 a 3 a čl. 86 odst. 1 a 2 Ústavy ČR s její Preambulí a čl. 1 Listiny, a o návrhu na zrušení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/06 , takto: Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 22.

2011 se navrhovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil některé části zákonů, a to konkrétně ustanovení § 27 odst.

1 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ustanovení § 139 odst.

1 písm. c), d) a § 140 odst.

1 písm. c) zákona č.

435/2004 Sb., o zaměstnanosti (ve znění pozdějších předpisů), ustanovení § 257 odst.

2, první věty, § 258, poslední věty, a § 316 odst.

2 zákona č.

262/2006 Sb., zákoník práce (ve znění pozdějších předpisů), ustanovení § 1, § 87 odst.

1 zákona č.

6/2002 sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (ve znění pozdějších předpisů), části ustanovení § 28 zákona č.

283/1993 Sb., o státním zastupitelství (ve znění pozdějších předpisů), části ustanovení § 116 odst.

2 zákona č.

120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (ve znění pozdějších předpisů), a konečně zrušení ustanovení § 17 v části odst.

1, odst.

2, části odst.

3, odst.

4, předposlední věty, a odst.

6 zákona č.

82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona č.

358/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).

Dále se po Ústavním soudu domáhal, aby vyslovil svůj názor o neslučitelnosti čl.

27 odst.

2, 3, 4 a 5, čl.

65 odst.

1 a 3 a čl.

86 odst.

1 a 2 Ústavy ČR s její Preambulí a čl.

1 Listiny, a navrhoval zrušení nálezu Ústavního soudu sp. zn.

Pl.

ÚS 18/06 .

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny formální předpoklady věcného projednání návrhu podle zákona o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Ústavní soud se při své činnosti musí řídit právními předpisy, které vymezují jeho postavení a pravomoci, zejména Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud nemůže tyto zákonné kompetence překračovat už vzhledem k čl.

2 odst.

3 Ústavy ČR, podle nějž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Rušit zákony nebo jejich jednotlivá ustanovení je Ústavní soud oprávněn toliko v mezích zmocnění vyplývajícího z čl.

87 odst.

1 písm. a) Ústavy ČR, tedy je-li takový zákon nebo jeho část v rozporu s ústavním pořádkem.

Podle § 64 odst.

1 písm. e) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu může být návrh na zrušení zákona jednotlivou osobou podán toliko spolu s ústavní stížností, nastala-li uplatněním napadeného zákona skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti a je-li podle tvrzení stěžovatele napadený zákon v rozporu s ústavním zákonem.

Ústavní stížnost je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat tehdy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (viz čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR, § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Z návrhu na zahájení řízení musí být mimo jiné patrno, co návrh sleduje a čeho se navrhovatel domáhá (viz § 34 odst.

1 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud po přezkoumání projednávaného návrhu nedospěl k závěru, že by se navrhovatel domáhal zrušení shora uvedených jednotlivých ustanovení právních předpisů v souvislosti s ochranou svých základních práv prostřednictvím ústavní stížnosti proti konkrétnímu pravomocnému rozhodnutí, opatření či zásahu orgánu veřejné moci, k němuž by došlo na základě uvedených právních předpisů.

Samotné přesvědčení stěžovatele, i když svým způsobem argumentačně propracované, bohužel v žádném možném výkladu nelze považovat za návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 72 zákona o Ústavním soudu, a na základě takového podání tedy nemůže dojít ani k zahájení řízení o zrušení zákona ve smyslu § 64 odst.

1 písm. e) a § 74 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud proto kvalifikoval návrh na zrušení shora uvedených ustanovení právních předpisů jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a nezbylo mu než jej odmítnout dle ustanovení § 43 odst.

1 písm. c), odst.

2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Jak už Ústavní soud výše konstatoval, rozsah jeho kompetencí je striktně stanoven v čl.

87 Ústavy ČR a dále rozveden zákonem o Ústavním soudu.

Z žádného ustanovení zákona o Ústavním soudu a z ústavního pořádku ČR nelze dovodit, že by Ústavní soud byl povolán k tzv. akademickým výrokům, kterými by rozhodoval o nedostatečnosti právní úpravy ve smyslu požadovaném navrhovatelem.

Vyslovení názoru o neslučitelnosti čl.

27 odst.

2, 3, 4 a 5, čl.

65 odst.

1 a 3 a čl.

86 odst.

1 a 2 Ústavy ČR s její Preambulí a čl.

1 Listiny, bez jakékoli další právní funkce, je podle názoru Ústavního soudu konstatováním, ke kterému není Ústavní soud příslušný, a proto v této části musel být návrh odmítnut podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.

Ke stejnému závěru Ústavní soud dospěl i ohledně návrhu na zrušení nálezu Ústavního soudu sp. zn.

Pl.

ÚS 18/06 .

Řízení před Ústavním soudem vychází z koncepce koncentrovaného a specializovaného ústavního soudnictví, jež probíhá - logicky, jakož i podle své institucionální struktury - v režimu jednoinstančním; proti vlastnímu rozhodnutí Ústavního soudu tak již zásadně (srov. ustanovení § 43 odst.

3 a ustanovení § 54 odst.

2 zákona o Ústavním soudu, á contr. § 119 a násl. zákona o Ústavním soudu) není přípustný opravný prostředek.

Ústavní soud je vázán ústavněprávními limity danými čl.

2 odst.

3 Ústavy ČR a čl.

2 odst.

2 Listiny, tedy může vykonávat státní moc pouze v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

Pokud přesto navrhovatel rozhodnutí Ústavního soudu napadl, Ústavní soud musí konstatovat, že ve smyslu § 43 odst.

1 písm. d) zákona o Ústavním soudu k projednání takového návrhu není oprávněn.

Na základě uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo než posuzovaný návrh odmítnout z části podle § 43 odst.

2 písmena b) z důvodů uvedených v § 43 odst.

1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a z části podle § 43 odst.

1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Vzhledem k uvedenému se jevilo nadbytečným vyzývat navrhovatele k odstranění vad podání (stěžovatel nebyl řádně zastoupen, jak to vyžaduje ustanovení § 30 odst.

1 zákona o Ústavním soudu), neboť ani to by konečné rozhodnutí ve věci nemohlo ovlivnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2011 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu