Decision detail

II.ÚS 3568/10 #1

Court

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2011:2.US.3568.10.1

Date

19. 5. 2011

Text status

full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 3568/10 ze dne 19. 5. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené JUDr. Evou Ruthovou, advokátkou se sídlem Říční 1774, Varnsdorf, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 315/2009-43 ze dne 10. 11. 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která ve spojení s doplňujícím podáním ze dne 4.

4.

2011 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), domáhala se stěžovatelka zrušení usnesení Městského soudu v Praze č. j.

54 Co 315/2009-43 ze dne 10.

11.

2010, kterým bylo změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "obvodní soud") č. j.

34 E 925/2009-9 ze dne 25.

5.

2009, a to tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí se zamítá (výrok I.).

Ve výroku II. soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Předchozím rozhodnutím obvodního soudu byl k návrhu stěžovatelky jako oprávněné podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j.

7 C 364/2000-89 ze dne 1.

10.

2002 k uspokojení nároku oprávněné ve výši 13.576,- Kč s příslušenstvím a pro náklady exekuce nařízen výkon rozhodnutí, a to přikázáním uplatněné pohledávky z účtu povinné České republiky - Ministerstva financí.

Na podkladě odvolání povinné bylo posléze vydáno shora označené rozhodnutí Městského soudu v Praze.

Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že pro nařízení výkonu rozhodnutí nebyla splněna základní podmínka - existence vykonatelného rozhodnutí, jež by ukládalo vymáhanou povinnost.

Dle zjištění odvolacího soudu rozsudek Okresního soudu v České Lípě č. j.

7 C 364/2000-89 ze dne 1.

10.

2002 nikdy nenabyl právní moci, neboť byl k odvolání žalované (nyní povinné) změněn ve vyhovujícím výroku o věci samé rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec č. j.

29 Co 583/2002-125 ze dne 27.

5.

2004 tak, že žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 13.576,- Kč byla zamítnuta.

Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 20.

1.

2009.

Pokud se stěžovatelka odvolávala na usnesení Okresního soudu v České Lípě č. j.

7 C 364/2000-141 ze dne 11.

7.

2008, kterým byly v původním změněném rozsudku opraveny písařské chyby, pak se nejednalo o nový titul.

V ústavní stížnosti stěžovatelka projevila nesouhlas s rozhodnutím Městského soudu v Praze, podle jejího názoru se ve své rozhodovací pravomoci dopustil řady chyb, které vedly k porušení práva na spravedlivý proces.

Stěžovatelka uvedla, že doložka právní moci na rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 1.

10.

2002, zejména však doložka právní moci na usnesení téhož soudu ze dne 11.

7.

2008, byly způsobilé vzbudit v laikovi jednoznačný dojem, že se jedná o vykonatelná rozhodnutí.

Totožný dojem uvedená rozhodnutí vzbudila i u pracovnice Obvodního soudu pro Prahu 1, která výkon rozhodnutí nařídila.

Ve vztahu k měnícímu rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 27.

5.

2004 stěžovatelka poukázala na skutečnost, že nebyla v řízení před tímto soudem řádně zastoupena a byla jí tak odňata možnost jednat před soudem.

2004 stěžovatelka poukázala na skutečnost, že nebyla v řízení před tímto soudem řádně zastoupena a byla jí tak odňata možnost jednat před soudem.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jak bylo shora shrnuto, vyplývá, že soud se námitkami stěžovatelky ohledně tvrzené existence vykonatelného titulu podrobně zabýval.

Ústavní soud konstatuje, že z hlediska ústavnosti nemá napadenému rozhodnutí co vytknout.

Námitky stěžovatelky lze považovat toliko za výraz její nespokojenosti s výsledkem řízení před obecnými soudy, která však sama o sobě zásah do práva na spravedlivý proces založit nemůže.

Stěžovatelka svoji argumentaci staví na jakémsi zdání vykonatelnosti rozhodnutí, které mohla v laikovi vyvolat doložka právní moci.

Ústavní soud se po prozkoumání dotčeného rozhodnutí s tímto neztotožňuje.

Doložka právní moci vyznačená na rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j.

7 C 364/2000-89 ze dne 1.

10.

2002 obsahuje jednoznačný údaj o tom, že ve výroku ve věci samé (výrok I.) a dalších výrocích došlo ke změně.

Pokud jde o tvrzené odnětí práva jednat před soudem, Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest.

Námitkám, které neměly vztah k navrhovanému petitu, se tedy věnovat nemohl.

Ústavní soud dále nemohl přehlédnout, vzhledem k výši potencionálně vykonávané částky, že se jedná o věc v rovině ústavněprávního přezkumu bagatelní a již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny a činí tak návrh zjevně neopodstatněným (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.

II.

ÚS 2538/09 ze dne 7.

10.

2009, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2011 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu