Decision detail

II.ÚS 2817/11 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:2.US.2817.11.1
Date: 26. 10. 2011
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2817/11 ze dne 26. 10. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného Mgr. Petrem Novotným, advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2011, č. j. 9 As 29/2011-155 a č. j. 9 As 30/2011-158, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která po formální stránce vyhovuje požadavkům zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení částí v záhlaví označených rozsudků s tím, že nepřípustně zasahují jeho základní práva garantovaná Litinou základních práv a svobod a Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Napadenými výroky předmětných rozhodnutí byla stěžovateli, jakožto ustanovenému zástupci, přiznána odměna za poskytnuté právní služby ve výši 4.800 Kč, resp.

2.400 Kč.

Výrok je v obou případech stručně zdůvodněn odkazem na příslušná ustanovení procesního předpisu a je připojen výpočet náhrady.

V prvém případě soud určil, že odměna náleží za dva úkony právní služby - převzetí a přípravu zastoupení a písemné podání soudu týkající se věci samé - po 2.100 Kč a připočetl 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů.

Ve druhém rozsudku postupoval stejně, přiznal ale odměnu a náhradu hotových výdajů pouze za jeden úkon právní služby s tím, že písemné podání (týkající se věci samé) v daném případě bylo totožné s písemným podáním učiněným v rámci kauzy předchozí.

Stěžovatel považuje postup soudu za chybný.

Uvádí, že v rámci každého řízení učinil dva úkony právní služby - převzal a připravil zastoupení a vypracoval podání ve věci samé.

Především však nebyla odměna navýšena o 20% DPH, ačkoliv je stěžovatel plátcem této daně a musí ji z odměny odvést.

Soud jej v průběhu řízení ani obvyklým způsobem nevyzval k vyčíslení nákladů a sdělení, zda je či není plátcem DPH, ani se tuto skutečnost nepokusil sám zjistit.

Přitom stěžovatel osvědčení o registraci plátce DPH k Nejvyššímu správnímu soudu zasílal v souvislosti s jiným řízením naposledy den před vydáním napadených rozsudků.

Stěžovatel je přesvědčen, že mu náleží za obě řízení odměna za dva plnohodnotné úkony právní služby navýšená o daň z přidané hodnoty.

Stěžovatel připomíná, že sféra autonomie jeho vůle byla omezena - byl k poskytnutí právní služby ustanoven - a je žádoucí, aby stát toto omezení kompenzoval.

Rozhodně není spravedlivé, aby tyto náklady společnosti nesl stěžovatel sám.

Z již bohaté judikatury Ústavního soudu vztahující se k tématu zřetelně vyplývá, že jeho přístup k přezkumu výroků o nákladech řízení do jisté míry specifický; ostatně stěžovatel si toho je dobře vědom, neboť v tomto směru stěžejní úvahy ve svém podání cituje.

Jde v porovnání s meritem řízení o nárok podružný, jakkoliv se může účastníka (či případně jeho zástupce) nepříjemně dotknout.

Ústavní soud zde proto zasahuje jen v mimořádných případech svévolného rozhodování či extrémní nespravedlnosti.

A naopak ještě silněji než v jiných případech zde platí teze, že ne každá nezákonnost znamená zásah do základních práv, který by bylo nutno napravovat derogačním rozhodnutím Ústavního soudu.

Pokud jde o nepřiznání odměny a náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby, neshledává Ústavní soud na napadeném rozsudku žádnou závadu.

Nejvyšší správní soud v odůvodnění vyložil, jaká úvaha jej k tomuto rozhodnutí vedla a úkolem Ústavního soudu není jeho názor usměrňovat či napravovat.

Jak konstatoval sám stěžovatel, Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nad činností obecných soudů nevykonává dozor.

Na druhou stranu soud nepostupoval správně, nezohlednil-li při určení výše odměny za poskytnuté právní služby skutečnost, že stěžovatel je plátcem DPH, přesněji řečeno nedal-li mu možnost tuto skutečnost doložit.

Z procesního předpisu přitom jednoznačně plyne, že za těchto okolností se přiznaná odměna a náhrady o příslušnou sazbu daně zvyšují.

Nejde však o nějaké zásadní pochybení, které by vyžadovalo ingerenci Ústavního soudu.

S aplikací a interpretací ustanovení o navyšování nákladů řízení o DPH nevznikají aplikační či interpretační pochybnosti a nic nenasvědčuje tomu, že by soud přiznanou částku o daň nenavýšil svévolně, tedy kvůli osobě stěžovatele.

Ze strany Nejvyššího správního soudu jde o nedopatření či pochybení, které ale vzhledem k míře, jakou byl stěžovatel ve svých právech dotčen, není natolik intenzivní, aby dosáhlo ústavněprávní roviny.

V posuzované věci navíc přistupuje další podstatný faktor; částka, která v daném případě odpovídá nepřiznané dani, činí necelých 1.500 Kč, je tedy toliko bagatelní.

Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro stěžovatele.

Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. října 2011 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu