Decision detail

I.ÚS 83/11 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:1.US.83.11.1
Date: 27. 1. 2011
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 83/11 ze dne 27. 1. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. V., advokáta, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Kladno, Nám. Starosty Pavla 40, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2010, čj. 16 Co 368/2010 - 90, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16.

2010, čj.

21 C 89/2008 - 81, o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 3.600,- Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Okresní soud v Kladně zamítl žádost žalobce Ing.

N. o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28.

12.

2007 přiznal žalobci osvobození od soudních poplatků a ustanovil jeho zástupcem pro řízení stěžovatele.

Jednalo se o řízení o náhradě škody vůči státu, které bylo následně přeneseno k Obvodnímu soudu pro Prahu 2.

Ten žalobu zamítl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatel poté vyúčtoval odměnu ve výši 387.600,- Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 16.

2010, čj.

21 C 89/2008 - 81, přiznal stěžovateli odměnu ve výši 3.600,- Kč a Městský soud v Praze, shora označeným usnesením, usnesení obvodního soudu potvrdil.

Postup obecných soudů, které stěžovateli nepřiznaly vyúčtovanou odměnu v plné výši, považuje stěžovatel za zásah do svého základního práva podle čl.

28 Listiny základních práv a svobod, čl.

23 odst.

2 Všeobecné deklarace lidských práv a čl.

7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Stěžovatel vyúčtoval odměnu v souladu s vyhláškou č.

177/1996 Sb., přičemž vycházel z tarifní hodnoty věci, jak to vyplývá z textu tohoto předpisu.

Obvodní soud však odměnu v účtované výši nepřiznal s odůvodněním, že čistě formální aplikace vyhlášky č.

177/1996 Sb. není v daném případě v souladu s účelem a smyslem zákona a vede k nespravedlivému řešení věci.

Proto odměnu přiznal analogicky podle § 150 OSŘ pouze jako opatrovníkovi účastníka.

Městský soud se s názorem soudu prvního stupně ztotožnil a jeho usnesení potvrdil.

Závěry soudů obou stupňů považuje stěžovatel za ústavně nekonformní.

Stěžovatel byl žalobci ustanoven jako zástupce, nikoliv opatrovník.

Z toho vyplývá určitý právní vztah mezi ustanoveným zástupcem a státem.

I když ustanovení § 150 OSŘ umožňuje soudům moderovat výši nákladů řízení, použití tohoto ustanovení v daném případě zakládá libovůli, která je nepřípustná.

Stěžovatel v průběhu řízení řádně poučil žalobce o malé šanci na úspěch v daném sporu.

Žalobce však trval na podané žalobě, stěžovateli proto nezbylo než ve vedení sporu pokračovat.

Ustanovený zástupce nemůže jít proti přání klienta a vzít žalobu zpět nebo ji omezit bez souhlasu klienta.

Vystavil by se tím přinejmenším kárnému řízení ze strany České advokátní komory.

Z obsahu předložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28.

12.

2007, čj.

24 Co 558/2007 - 94, bylo žalobci (jednalo se o žalobu proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti na náhradu škody ve výši 50 milionů Kč) přiznáno osvobození od soudních poplatků a jako advokát mu byl ustanoven stěžovatel.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14.

2010, čj.

21 C 89/2008 - 59 (dále jen "obvodní soud"), byla žaloba zamítnuta.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze, rozsudkem ze dne 4.

2010, čj.

16 Co 122/2010 - 76, rozhodnutí obvodního soudu potvrdil.

Poté stěžovatel předložil obvodnímu soudu své vyúčtování odměny a náhrady hotových výdajů.

Požadoval celkem 387.600,- Kč, z toho odměna činila za šest úkonů právní služby podle § 7 vyhl. č.

177/1996 Sb. celkem 385.800,- Kč (za jeden úkon účtoval 64.300,- Kč, neboť vycházel z hodnoty sporu ve výši 50 milionů Kč) a náhrada hotových výdajů 1.800,- Kč za šest režijních paušálů po 300,- Kč.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16.

2010, čj.

21 C 89/2008 - 81, byla stěžovateli přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 3.600,- Kč.

Obvodní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel učinil úkony právní služby tak, jak jsou popsány v jeho vyúčtování.

Poté se zabýval otázkou tarifní hodnoty předmětu sporu.

Pokud žalobce požadoval po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení 50,000.000,- Kč z titulu náhrady škody, je tato částka, ve smyslu ustanovení § 8 odst.

1 vyhl. č.

177/1996 Sb., tarifní hodnotou, a sazba mimosmluvní odměny by tedy činila 64.300,- Kč za jeden úkon právní služby.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel provedl v řízení šest úkonů právní služby, náležela by mu formálně odměna v jím vyúčtované výši.

Po zvážení všech relevantních okolností dané věci dospěl obvodní soud k závěru, že čistě formální aplikace vyhlášky č.

177/1996 Sb. by v daném případě vedla k nespravedlivému řešení věci.

I když jde o problém zákonodárce, který na takovou skutečnost nepamatoval, je nepřijatelné, aby ustanoveným zástupcům byla přiznávána odměna v řádu až statisíců korun v řízeních, která jsou osvobozena od soudních poplatků a kde není žádné omezení výše nároku, který může žalobce požadovat, i když tento nárok může být od počátku zcela absurdní.

V této souvislosti soud odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 1126/07 , podle něhož právo nelze interpretovat čistě formálně a mechanicky, neboť takový přístup s sebou nutně nese zcela nepřijatelné důsledky.

Proto obvodní soud přikročil k analogické aplikaci ustanovení § 150 OSŘ, neboť se jedná o prakticky totožnou situaci jako v případě, kdy soud rozhoduje o náhradě nákladů podle § 151 OSŘ a určuje výši odměny za zastupování advokátem.

Poukázal na to, že možnost analogické aplikace ustanovení § 150 OSŘ připustil i Ústavní soud v již citovaném rozhodnutí sp. zn.

ÚS 1126/07 .

Obvodní soud dovodil, že pokud může neaplikovat podzákonný předpis a rozhodnout přímo na základě zákona, tím spíše může zvážit, zda výše odměny za zastupování zákonným zástupcem, vyplývající z podzákonného předpisu, je rozumná či nikoli, ve vztahu k účelu zákonné regulace.

Obvodní soud zdůraznil, že § 150 OSŘ nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu, ale jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení náhrady nákladů řízení výjimečně přihlédnout.

Proto úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody zvláštního zřetele hodné, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 191/06 .

Dále argumentoval tím, že pokud je v řízení účastníkovi ustanoven zástupce podle § 30 OSŘ, musí být splněny dvě zákonné podmínky.

Jednak předpoklady pro osvobození účastníka od soudních poplatků, jednak nutnost ochrany jeho zájmů.

Skutečnost, že je k ochraně zájmů účastníka třeba ustanovit mu zástupce, se blíží důvodům k užití příbuzného institutu opatrovníka v případech, kdy účastník není schopen srozumitelně se vyjadřovat.

Nové platné znění OSŘ v § 31 výslovně staví opatrovníka a ustanoveného zástupce zcela na roveň.

Opatrovník i ustanovený zástupce jsou tak velmi příbuzné instituty sloužící k ochraně práv účastníků.

Vyhláška č.

177/1996 Sb. obsahuje v § 9 odst.

5 zvláštní ustanovení pro přiznávání odměny opatrovníkovi a stanoví, že při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem účastníku řízení za podmínek tam stanovených, se považuje za tarifní hodnotu částka 500,- Kč.

I když lze tuto částku považovat za poměrně nízkou, neshledal soud žádný důvod pro závěr, že ustanovený zástupce by měl, v zásadě za stejnou práci jako opatrovník, dostat odměnu o několik řádů vyšší.

Uvedené skutečnosti vedly obvodní soud k závěru, že v daném případě nelze při stanovení výše odměny ustanoveného zástupce - advokáta - vycházet čistě formálně z textu vyhl. č.

177/1996 Sb., neboť to by vedlo, posuzováno v kontextu všech okolností daného případu, k odměně ve výši zcela neodpovídající okolnostem posuzovaného případu.

Obvodní soud tak dospěl k závěru, že v daném případě jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné a ustanovenému zástupci žalobce přiznal odměnu stejnou, jaká by v daném případě příslušela ustanovenému opatrovníkovi.

V této souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn.

ÚS 2684/09 a na usnesení Městského soudu v Praze čj.

53 Co 577/2009 - 103.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesení obvodního soudu potvrdil poté, co se v podstatě ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.

Konstatoval, že není-li nárok na náhradu škody či nemajetkovou újmu podle zákona č.

82/1998 Sb. důvodný proto, že se v řízení ukáže, že nejsou dány předpoklady pro úspěch takové žaloby, pak pro účely určení odměny ustanovenému zástupci nelze vycházet z toho, že předmětem sporu byla částka, jejíž zaplacení žalobce v řízení požadoval.

Lze proto analogicky dovodit, že práce ustanoveného zástupce je svým charakterem obdobná práci ustanoveného opatrovníka.

Je proto namístě postupovat při určení výše odměny ustanoveného zástupce podle § 30 odst.

2 OSŘ v těchto případech analogicky jako při určení odměny opatrovníku ustanovenému podle § 29 odst.

3 OSŘ, jak učinil soud prvního stupně.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstata spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů obou stupňů.

Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl.

83 Ústavy ČR.

Podle uvedeného článku je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti.

Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.

Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech nebo mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána.

Na základě argumentů stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností té části řízení před soudy obou stupňů, ve kterém rozhodoval o odměně stěžovatele, jako advokáta ve zmíněné věci.

Ústavní soud konstatuje, že právní závěry obou stupňů jsou ústavně zcela konformní.

Zejména obvodní soud se danou otázkou velmi podrobně zabýval a úspěšně se s ní vypořádal.

Vycházel z platné právní úpravy i judikatury Ústavního soudu a dospěl po posouzení všech aspektů daného případu k závěrům, které pečlivě a přesvědčivě odůvodnil a k nimž Ústavní soud v podstatě nemá co dodat.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutí obecných soudů žádné prvky svévole.

V odůvodnění tohoto usnesení Ústavní soud poměrně podrobně zrekapituloval podstatné části z argumentace stěžovatele a z argumentace obecných soudů, aby tak poukázal na absurdnost postoje stěžovatele, jehož základním cílem je získat z daného sporu co největší majetkový prospěch.

Tato snaha, byť cudně zakryta jakýmsi právním převlekem, nemůže požívat žádné obecně právní, natožpak ústavně-právní ochrany.

Jako advokát, u něhož lze předpokládat alespoň elementární znalosti judikatury obecných soudů v oblasti řízení o náhradu škody, mohl předpokládat výsledky sporu, ve kterém byl jako advokát ustanoven.

Jeho profesionalita se měla projevit při projednávání vlastní žaloby, zejména v poskytování kvalitních právních informací svému klientovi, a nikoli při "vyúčtování odměny".

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. ledna 2011 Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu