Decision detail

I.ÚS 557/11 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:1.US.557.11.1
Date: Jan 3, 2011
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 557/11 ze dne 1. 3. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 1. března 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Hanou Palizovou, advokátkou se sídlem Československé armády 954/7, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 12. 2010 č. j. 10 To 125/2010-1923 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 10. 2010 č. j. 7 T 4/2010-1663, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21.

2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť měl za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu garantované čl.

8 odst.

2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále že došlo k porušení zásady rovnosti stran dle čl.

37 odst.

3 Listiny a principu presumpce neviny dle čl.

40 odst.

2 Listiny.

Stěžovatel je stíhán pro trestný čin obchodování s lidmi a trestný čin kuplířství a přečin krádeže a neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku.

V souvislosti s touto trestnou činností byl usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27.

10.

2009 sp. zn.

0 Nt 810/2009 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15.

12.

2009 sp. zn.

11 To 500/2009 vzat do vazby.

Napadeným usnesením krajského soudu byl stěžovatel ponechán ve vazbě.

Nabídka záruky učiněná matkou stěžovatele a slib stěžovatele nebyly přijaty.

Dne 8.

10.

2010 se konalo slyšení stěžovatele, na němž se měl vyjádřit k zamýšlenému rozhodnutí soudu o trvání vazby.

Stěžovatel na něm mj. uvedl, že nejsou dány vazební důvody, protože se nechce skrývat, ale naopak chce v trestním řízení prokázat, že svědkyně lžou.

Soudu mj. předložil písemný slib, sdělení matky o zajištění ubytování a příslib zaměstnání.

Na neveřejném zasedání konaném stejný den dospěl soud k závěru, že trestní stíhání stěžovatele je důvodné.

Vazební důvody dle ust. § 67 písm. a), c) byly podle názoru krajského soudu dány.

Nenastaly žádné skutečnosti, které by svědčily o opaku.

Naopak řada svědků i u hlavního líčení usvědčuje stěžovatele ze spáchání žalovaného jednání.

Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel stížností, kterou vrchní soud jako nedůvodnou zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že z průběhu celého trestního stíhání vyplývá, že soud provádí a v řízení o vazbě poukazuje na důkazy především svědčící v neprospěch stěžovatele a nepředvolává svědky navržené obhajobou.

Z takto jednostranně prováděného dokazování pak soud činí závěry o důvodech vazby.

Nesouhlasí proto s tvrzením soudu, že je zde předpoklad pro uznání stěžovatele vinným pro trestný čin obchodování s lidmi.

Důvody trvání vazby nejsou podle jeho názoru dostatečně podloženy okolnostmi, neboť pouze dochází ke konstatování důvodné obavy z útěku kvůli hrozbě vysokým trestem a obavy, že stěžovatel bude pokračovat ve své činnosti.

To však nepovažuje i s ohledem na judikaturu Ústavního soudu za dostačující.

Není podle něj dán konkrétní typový důvod hrozby vysokým trestem.

Stěžovatel nesouhlasil i s tím, že obavu útěku odůvodňuje jeho dlouhodobý pobyt v cizině.

Upozornil též na to, že si pokusil pro případ propuštění zajistit práci.

Skutečnost, že osoba, která mu přislíbila zaměstnání, nejednala za společnost oprávněně, není možno přikládat k tíži stěžovatele.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především polemizuje s odůvodněním napadených usnesení, pokud jde o naplnění podmínek pro jeho ponechání i nadále ve vazbě.

Staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.

Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Posoudit u jednotlivých případů konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z následků uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu, s ohledem na dosavadní skutková zjištění, náleží především obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl.

82 Ústavy České republiky).

K námitce stěžovatele, že usnesení obecných soudů nejsou dostatečně odůvodněna, Ústavní soud konstatuje, že dle jeho konstantní judikatury výklad znaků "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 tr. řádu je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda vazba vůbec či její další trvání je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak (viz nález sp. zn.

III.

ÚS 18/96 , Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

6, č.

88, str.

145).

Do těchto úvah obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, tak jak stanoví čl.

8 odst.

5 Listiny.

Zásah do práva stěžovatele by představovalo zejména takové rozhodnutí, které obsahuje povšechné a obecné odůvodnění v podstatě jen citující text příslušných zákonných důvodů vazby bez odkazu na konkrétní okolnosti zakládající existenci vazebních důvodů.

Zejména krajský soud se podrobně zabýval tím, zda v projednávané věci došlo k naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu.

Konstatoval přitom, že na základě zjištěných skutečností, opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu, lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně 8 let, neboť stěžovatel je stíhán pro rozsáhlou úmyslnou trestnou činnost, v níž zastával vůdčí pozici.

Útěková vazba tedy byla odůvodněna konkrétně zjištěnou okolností, totiž dlouhodobým pobytem stěžovatele v Holandsku, a to v prostředí kriminálním, v němž se bezesporu naučil pohybovat.

O tom svědčí i to, že rodinné zázemí včetně družky bylo taktéž zapojeno do stíhaného jednání.

Trestná činnost, kterou měl stěžovatel spáchat, byla přitom mimořádně společensky nebezpečná.

Důvodnost obavy z naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. c) tr. řádu pak obecné soudy spatřovaly zejména ve skutečnosti, že s ohledem na charakter trestné činnosti a osobu stěžovatele nelze vyloučit, že při pobytu na svobodě by mohl opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán.

Předstižná vazba byla proto také odůvodněna konkrétními okolnostmi, a to tím, že stěžovatel nemá zaměstnání a příjem.

To, že nevěděl o tom, že osoba vystavující mu potvrzení k tomu nemá oprávnění, přitom nic nemění na objektivním faktu, že zaměstnání zajištěno nemá.

Z uvedeného vyplývá, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění napadených usnesení obecnými soudy dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány (§ 134 odst.

2 ve spojení s § 67 a § 71 tr. řádu) a řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněny.

Zejména krajský soud své rozhodnutí pečlivě odůvodnil (viz str.

7n. napadeného rozhodnutí) a stěžovatele před svým rozhodnutím slyšel, a proto Ústavní soud nenalezl důvod ke svému zásahu.

Trvání omezení osobní svobody stěžovatele se Ústavnímu soudu v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující čl.

8 odst.

1 Listiny.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. března 2011 Vojen Güttler předseda senátu