Decision detail

I.ÚS 546/11 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:1.US.546.11.1
Date: 24. 3. 2011
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 546/11 ze dne 24. 3. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. K., zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 16, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 22. 11. 2007, čj. 24 C 314/2006 - 106, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2009, čj. 61 Co 120/2008 - 140, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2010, čj. 28 Cdo 3995/2010 - 178, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o její žalobě na zaplacení částky 1,717.574,- Kč.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že je jedinou dědičkou po svém manželovi V.

K., který zemřel.

Proti ještě žijícímu V.

K. podal žalobce M.

P., u Krajského soudu v Plzni, žalobu na zaplacení částky 1,399.858,- Kč., jako závazku z podnikatelské činnosti.

V průběhu odvolacího řízení V.

K. zemřel, na jeho místo nastoupila stěžovatelka, jako dědička a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11.

2004, čj.

3 Cmo 180/2003 - 142, celé řízení skončilo tím, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalobci 1,399.858,- Kč.

Na návrh takto oprávněného M.

P. nařídil Okresní soud Plzeň - město, usnesením ze dne 15.

2004, čj.

73 Nc 2195/2004 - 6, exekuci, v rámci které bylo na stěžovatelce v průběhu let 2005 a 2006 vymoženo celkem 2,830.992,- Kč.

Poté, dne 25.

2006, podala stěžovatelka u Okresního soudu Plzeň - město žalobu proti M.

P. na zaplacení 1,717.574,- Kč, jako částky, o kterou byla žalovanému donucena zaplatit více, než byl jeho skutečný nárok.

V řízení před obecnými soudy se svou žalobou neuspěla.

Stěžovatelka je přesvědčena, že těmito rozhodnutími byla porušena její základní práva podle čl.

2 odst.

2, čl.

4 odst.

1, čl.

11 a čl.

36 Listiny základních práv a svobod, dále čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl.

1 Dodatkového protokolu k citované Úmluvě a i čl.

90 Ústavy ČR.

Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Plzeň - město, rozsudkem ze dne 22.

11.

2007, čj.

24 C 314/2006 - 106, řízení ve věci částečně zastavil a žalobu stěžovatelky částečně zamítl.

Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu potvrdil a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 68.686,80 Kč.

Odvolací soud odkázal na ustanovení § 470 odst.

1, § 451 odst.

1 a 2 a § 454 ObčZ a ve shodě s okresním soudem přijal závěr, že stěžovatelce nesvědčí právní titul na vydání požadovaného peněžitého plnění.

Žalovaným přijaté plnění z exekuce na vymožení pohledávky za zemřelým V.

Korandou nelze považovat za bezdůvodné obohacení.

Smrtí dlužníka nepozbývá věřitel své pohledávky, dluh v nezměněné výši nepřestal existovat, přičemž stěžovatelka byla jako dědic dlužníka odsouzena k jeho úhradě.

Na odpovědnost stěžovatelky se sice vztahovalo ustanovení § 470 odst.

1 ObčZ, které limitovalo tuto odpovědnost výší ceny nabytého dědictví, avšak dluh zůstal v celé jeho výši a trval jako tzv. naturální obligace.

Žalovaným přijaté plnění bylo podloženo v celém jeho rozsahu existujícím právním důvodem, neboť jeho pohledávka mu byla přiznána soudním rozhodnutím, které se stalo exekučním titulem.

Přijetím plnění z provedené exekuce tak došlo pouze (ve smyslu § 599 ObčZ) ke splnění a zániku dluhu, který měl V.

K. vůči žalovanému.

Žalovaným přijaté plnění neodpovídá charakteru bezdůvodného obohacení, neboť toto plnění nelze podřadit pod žádný z taxativně vyjmenovaných případů v § 451 odst.

2 a § 454 ObčZ.

Odvolací soud dále konstatoval, že stěžovatelka sice ve věci postupovala jediným možným a správným způsobem, pokud se s odkazem na ustanovení § 470 odst.

1 ObčZ bránila vedené exekuci.

Za situace, kdy exekuční soud v prvém stupni návrhu stěžovatelky (jako povinné) na zastavení exekuce nevyhověl (stěžovatelka nevyužila práva odvolání nebo dovolání proti tomuto rozhodnutí), nelze se domoci nápravy tohoto stavu v nyní projednávané věci.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že otázka, kterou stěžovatelka v dovolání označila za otázku zásadního právního významu, ve skutečnosti zásadní právní význam nemá.

Poukázal na svůj rozsudek sp. zn.

30 Cdo 3810/2007, z něhož vyplývá závěr, že plnění poskytnuté v souladu s povinností uloženou v pravomocném rozhodnutí příslušného orgánu (v daném případě soudu) není plněním bez právního důvodu nebo plnění z důvodu, jenž následně odpadl, a to až do chvíle, kdy bude toto pravomocné rozhodnutí případně zrušeno proto, že nárok jednoho z účastníků neměl oporu v hmotném právu.

Soudy jsou obecně vázány předchozím soudním rozhodnutím o tom, že účastníku řízení vznikla platební povinnost vůči jinému účastníku řízení.

Tuto otázku si soud v dalším řízení nemůže odlišně posoudit sám ani jako otázku předběžnou - viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn.

25 Cdo 5/2000.

Dovolací soud uzavřel, že ve zkoumaném případě bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor stěžovatelky nemohlo vzniknout, neboť rozhodnutí, na jehož základě bylo plnění poskytnuto, nebylo zrušeno a současně nárok žalovaného, v jehož prospěch bylo plnění poskytnuto, měl oporu v hmotném právu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstata spočívá v polemice stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, které odmítá respektovat a setrvává na svých argumentech, které prosazuje v podstatě již od počátku předmětného řízení.

Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl.

83 Ústavy ČR.

Skutečnost, že soudy v napadených rozhodnutích vyslovily závěry, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.

Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v Ústavě a v Listině základních práv a svobod.

Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy.

Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem ČR.

Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.

Na základě námitek stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností předmětného řízení.

Nelze abstrahovat od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy, včetně řízení o dovolání u Nejvyššího soudu.

Obecné soudy, na základě dostatečného dokazování, správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily a které jsou podle názoru Ústavního soudu v souladu s obecným právem.

Nejvyšší soud v řešení otázky, vznesené stěžovatelkou, odkázal na svoji konstantní judikaturu.

V dané věci se jedná o otázky interpretace a aplikace podústavního práva, která nemá ústavněprávní přesah.

K porušení základních práv stěžovatelky tedy nedošlo a v detailech stačí odkázat na odůvodnění napadených soudních rozhodnutí.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2011 Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu