Decision detail

I.ÚS 3552/10 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:1.US.3552.10.1
Date: Mar 1, 2011
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 3552/10 ze dne 3. 1. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2011 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. I. B., advokátky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010 č. j. 20 Cdo 5337/2008-76, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2008 č. j. 39 Co 504/2007-38 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 8. 2007 č. j. 34 E 449/2007-8, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 13.

12.

2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst.

3 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl.

36 a 37 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

90 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Usnesením obvodního soudu byl nařízen výkon pravomocného a vykonatelného rozsudku téhož soudu ze dne 7.

2005 č. j.

22 C 185/2003-26, změněného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12.

10.

2006 č. j.

20 Co 274/2006-65, k vymožení povinnosti povinné (stěžovatelky) nainstalovat na své náklady zvonkové tablo s domovním telefonem na původní místo vpravo od vchodových dveří a napojit toto zvonkové tablo s domovním telefonem na byt oprávněných.

Dále bylo mj. stanoveno, že stěžovatelka musí zaplatit částku odpovídající nákladům k provedení rozhodnutí daného rozsudku.

Odvolání stěžovatelky bylo městským soudem zamítnuto.

V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud uvedl, že se při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí soud nezabývá, zda povinný povinnost uloženou titulem splnil či nikoliv, natož aby prováděl dokazování.

Vychází pouze z tvrzení oprávněného, aniž by je ověřoval.

Námitka, že povinnost byla splněna, může být jen důvodem k návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí.

Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Dovolací soud uvedl, že námitka splnění povinnosti je uplatnitelná a přísluší o ní podle ustálené judikatury rozhodovat leda v poměrech ust. § 268 odst.

1 písm. g) o. s. ř., tzn. v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí.

Případná nedůvodnost návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí se může odrazit až při rozhodování o nákladech řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy vykládají zákon (ust. § 251 o. s. ř.) extrémně a hrubě nesprávně v rozporu s dikcí zákona, přičemž jejich výkladem dochází k porušení rovného postavení účastníků řízení.

Pokud se v kterékoliv fázi řízení o výkon rozhodnutí prokáže, že povinný svoji povinnost splnil, musí se soud touto námitkou zabývat a zkoumat podmínky existence práva návrhu na výkon rozhodnutí.

Právní názor obecných soudů navíc podle stěžovatelky nad únosnou míru zvýhodňuje oprávněného a poskytuje mu značný prostor pro šikanu povinného.

Názor, že nedůvodnost návrhu se může odrazit až při rozhodování o nákladech řízení, je zcela nedostatečnou ochranou povinného, která v žádném případě nemůže obsáhnout všechnu újmu, kterou mu oprávněný nedůvodným návrhem způsobí.

Použití rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR z roku 1965 je s ohledem na jiné právní prostředí nedostačují a nepostihuje oblast právní šikany z oblasti exekucí.

K té došlo nedůvodným podáním návrhu na výkon rozhodnutí.

Obecné soudy se tak spolupodílí na šikaně stěžovatelky, přičemž v daném případě byl o splnění povinnosti předložen soudu notářský zápis.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl.

83 Ústavy České republiky).

Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

S námitkami stěžovatelky ohledně porušení jejích základních práv nesprávným výkladem ust. § 251 o. s. ř. se Ústavní soud neztotožnil, neboť takový zásah neshledal.

Závěr, že při nařízení exekuce soud nezkoumá, zda, popřípadě v jakém rozsahu, splnil povinný vymáhanou povinnost, je obecně přijímaný jak judikaturou (viz rozhodnutí citovaná na str.

3 usnesení Nejvyššího soudu), tak doktrínou (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol: Občanský soudní řád - komentář.

II. díl.

Praha: C.H.

Beck, 2003, s.

1160).

Tomuto závěru přitom nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

Stěžovatelka nechce zjevně vzít na vědomí, že se má bránit jinak, tj. že má svou námitku (splnění uložené povinnosti) uplatnit v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, přičemž jí to jak odvolací, tak dovolací soud jasně řekl.

Ačkoliv Ústavní soud vyžaduje, aby byl rovněž advokát v postavení účastníka zastoupen v řízení jiným advokátem (Pl.

ÚS-st.

1/96, ST 1/9 SbNU 471), s ohledem na přesvědčivost rozhodnutí obecných soudů ani nevyzýval stěžovatelku k odstranění vad ústavní stížnosti a podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2011 Ivana Janů předsedkyně senátu