Decision detail

I.ÚS 1955/11 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:1.US.1955.11.1
Date: 23. 8. 2011
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 1955/11 ze dne 23. 8. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. N., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 5. 2011, čj. 1 KZV 210/2010 - 203, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti B.

N. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zástupkyně"), zejména proto, že státní zástupkyně rozhodla o jeho stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání v den jejího podání, aniž by vyčkala jejího odůvodnění, čímž podle názoru stěžovatele došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu podle čl.

36 odst.

1 a čl.

40 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z textu uvedeného usnesení, připojeného k ústavní stížnosti vyplývá, že státní zástupkyně zamítla stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání.

V odůvodnění uvedla, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel při svém výslechu stížnost s tím, že její odůvodnění zašle prostřednictvím obhájce v průběhu následujícího týdne.

Vzhledem k návrhu na vzetí stěžovatele do vazby státní zástupkyně nevyčkala na odůvodnění podané stížnosti, ale bezprostředně po jejím podání přezkoumala usnesení o zahájení trestního stíhání, správnost řízení, které mu předcházelo a dosud shromážděný spisový materiál.

Poté dospěla k řádně odůvodněnému závěru, že v daném stadiu řízení jsou získané důkazy postačující k důvodnému podezření ze spáchání trestné činnosti kladené stěžovateli za vinu a stížnost zamítla jako nedůvodnou.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem státní zástupkyně, která zamítla jeho stížnost podanou jako tzv. blanketní, aniž by vyčkala jejího odůvodnění.

Trestní řízení prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze soudnímu přezkumu.

Jak vyplývá z ustanovení § 174 odst.

1, 2 písm. e) TrŘ, státní zástupce je ze zákona povinen z úřední povinnosti přezkoumávat rozhodnutí policejního orgánu, tzn. i usnesení o zahájení trestního stíhání, a v případě nezákonnosti či neodůvodněnosti taková rozhodnutí rušit, aniž by musel vyčkávat podání stížnosti dotčené osoby.

Pakliže však dotčená osoba stížnost podá, je řízení o ní ovládáno revizním principem a není tak nezbytné, aby stížnost byla odůvodněna, neboť stížnostní orgán je povinen přezkoumat z podnětu (i neodůvodněné) stížnosti všechny výroky napadeného usnesení ze všech hledisek přicházejících v úvahu, ať již byly stížností napadeny či nikoli, stejně jako správnost postupu řízení, které předcházelo napadenému usnesení [§ 147 odst.

1 písm. a), b)].

Jinými slovy, stížnostní orgán je povinen přezkoumat napadené usnesení v celé jeho šíři a z úřední povinnosti přihlížet ke všem vadám, a to i těm, které ve stížnosti nebyly výslovně vytýkány.

Jak je patrno z odůvodnění napadeného usnesení, státní zástupkyně této, zákonem stanovené, povinnosti v plném rozsahu dostála a ačkoli stěžovatel před rozhodnutím o stížnosti "nestihl" konkretizovat důvody, které ho vedly k podání stížnosti, nemělo to vliv na přezkoumání správnosti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele.

V tomto směru je nutno upozornit, že trestní řád neupravuje tzv. blanketní podávání stížností a stížnostní orgán, v daném případě státní zástupkyně, nemá povinnost vyčkat jejího odůvodnění.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že napadené rozhodnutí státní zástupkyně není konečným rozhodnutím ve věci, kterým by mohlo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že zpravidla nemíní zasahovat do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení.

Je tomu tak proto, že v této fázi řízení dochází k zásahům do základních ústavně zaručených základních práv a svobod jen zcela výjimečně.

Důvodnost obvinění je předmětem zkoumání v celém trestním řízení a obviněný má v jeho rámci k dispozici celou řadu právních prostředků, kterými může hájit svá práva a (teprve) po jejich vyčerpání má možnost se obrátit na Ústavní soud.

Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.

Jeho ingerence by přicházela v úvahu za situace evidentně nedůvodného, příp. neodůvodněného zásahu orgánů činných v trestním řízení, jenž by bylo možno označit za svévolný (nebo dokonce šikanózní), vymykající se ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady by nešly již nikterak odstranit.

K tomuto závěru ale dospět nelze, neboť z usnesení o zahájení trestního stíhání jsou patrny zcela konkrétní skutečnosti, na jejichž základě policejní orgán nabyl podezření, že zde byl spáchán trestný čin, a to právě stěžovatelem.

Jak již bylo shora uvedeno, otázkou existence "důvodného podezření" se na základě stěžovatelovy, byť neodůvodněné, stížnosti zabývala i státní zástupkyně, která se v daném ohledu se závěry policejního orgánu ztotožnila a svůj závěr řádně zdůvodnila v napadeném usnesení.

Skutečnost, že stěžovatel se závěrem státní zástupkyně nesouhlasí, nezakládá odůvodněnost ústavní stížnosti.

Posuzováno v celkovém kontextu daného stadia trestního řízení nelze než uzavřít, že k namítanému porušení základních práv stěžovatele, chráněných ústavním pořádkem, nedošlo.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2011 Ivana Janů, v. r. předsedkyně I. senátu Ústavního soudu