Decision detail

I.ÚS 1879/10 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2011:1.US.1879.10.1
Date: Jan 8, 2011
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 1879/10 ze dne 1. 8. 2011

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. Z., zastoupeného JUDr. Josefem Prachovským, advokátem se sídlem v Třinci - Starém Městě, 1. máje 398, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 5. 2010, čj. 8 Co 197/2010-409, za účasti Krajského soudu v Ostravě, takto Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel brojí ústavní stížností proti v záhlaví označenému usnesení krajského soudu, jemuž vytýká porušení čl.

28 Listiny základních práv a svobod, neboť mu - coby ustanovenému zástupci - nebyla přiznána odměna, přestože vykonal úkon právní služby dle § 11 odst.

1 písm. b) vyhlášky č.

177/1996 Sb. (dále jen "advokátní tarif").

Z procesního spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti: Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 25.

2007, čj.

40 C 141/2007-52, přiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu (výrok I.) a k ochraně jejích zájmů v této věci ustanovil zástupcem stěžovatele (výrok II.).

K odvolání žalobkyně do výroku II.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4.

10.

2007-61, usnesení soudu I. stupně změnil tak, že zástupcem ustanovil jiného advokáta.

Podáním ze dne 26.

11.

2007 stěžovatel navrhl, aby mu soud podle § 140 odst.

2 o. s. ř. přiznal odměnu za zastupování ve výši 5450 Kč.

Usnesením ze dne 2.

11.

2009, čj.

40 C 141/2007-308, Okresní soud ve Frýdku-Místku žádost stěžovatele o přiznání odměny za zastupování ve výši 5450 Kč zamítl.

V odůvodnění soud konstatoval, že vzhledem k obsahu spisu, z něhož není zřejmé, že by se stěžovatel ve spisu "jakkoliv inicioval" (například jeho studiem), požádal soud zákonnou zástupkyni žalobkyně o sdělení, zda s ní stěžovatel vstoupil v jednání, popř. byl jakkoliv činný.

Zákonná zástupkyně soudu sdělila, že žádný osobní ani písmný styk se stěžovatelem nikdy neměla, nikdy spolu osobně nekomunikovali a k přípravě ani k převzetí věci nedošlo.

Na základě toho soud uzavřel, že stěžovatel neučinil ve věci žádný úkon právní služby, a proto mu odměna nenáleží.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že odměna za zastoupení mu přísluší za přípravu a převzetí zastoupení.

Tento úkon spočíval v tom, že dopisem ze dne 12.

2007 pozval zákonnou zástupkyni stěžovatelky k sobě do kanceláře.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12.

2010, čj.

8 Co 197/2010-409, usnesení okresního soudu potvrdil.

V odůvodnění mj. konstatoval, že ze spisu nevyplývá, že by stěžovatel - přesto, že usnesení, jímž byl ustanoven, nenabylo právní moci a k odvolání žalobkyně bylo změněno - učinil nějaké úkony právní služby; nic takového nevyplývá ani z vyjádření zákonné zástupkyně žalobkyně.

S ohledem na to považoval odvolací soud za správný závěr soudu I. stupně, že stěžovateli nenáleží odměna za zastupování podle § 140 odst.

2 o. s. ř., neboť ve věci neučinil žádný úkon právní služby.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy).

Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností.

K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Podle § 11 odst.

1 písm. b) advokátního tarifu náleží odměna za úkon právní služby spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby, je-li klientovi zástupce nebo obhájce ustanoven soudem.

Ústavní soud v zásadě sdílí názor vyslovený v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.

10.

2000, sp. zn.

4 To 164/2000 (viz ASPI), dle nějž z citovaného ustanovení advokátního tarifu vyplývá, že nutnou podmínkou k přiznání odměny podle § 11 odst.

1 písm. b) advokátního tarifu je uskutečnění první porady s klientem.

Tento názor je plně opodstatněn, vezme-li se v úvahu, že převzetím zastoupení nelze samozřejmě rozumět pouhé převzetí usnesení, jímž byl advokát ustanoven zástupcem (shodně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.

2007, čj.

1 As 41/2006-75; viz ASPI); převzetím zastoupení je nutno rozumět seznámení se s věcí v takové míře, aby ustanovený advokát mohl náležitě hájit zájmy účastníka, jemuž byl ustanoven.

K tomu bude v naprosté většině případů nezbytné uskutečnit poradu s klientem; výjimku lze připustit např. tam, kde poradu s klientem nelze objektivně uskutečnit např. pro jeho nepřítomnost, avšak i zde musí být patrná aktivita směřující ke skutečnému, a nikoliv jen formálnímu převzetí věci.

V souzené věci spatřuje stěžovatel úkon právní služby dle § 11 odst.

1 písm. b) advokátního tarifu v tom, že zákonné zástupkyni stěžovatelky zaslal přípis o dvou větách: v první větě jí informuje o svém ustanovení zástupcem, ve druhé ji zve k "projednání věci samé" do své kanceláře.

K tomu však nedošlo, neboť ustanovení stěžovatele napadla žalobkyně odvoláním, na základě nějž byl ustanoven odvolacím soudem zástupcem žalobkyně jiný advokát.

Je tedy nepochybné, že první porada s klientem ve smyslu citovaného ustanovení advokátního tarifu se nikdy neuskutečnila, a již jen z tohoto důvodu nemůže stěžovateli odměna náležet.

Nejedná se ani o shora zmíněný případ, kdy by bylo možno výjimečně přiznat odměnu advokátu dle § 11 odst.

1 písm. b) advokátního tarifu, přestože k první poradě s klientem nedošlo; krom toho, i kdyby o takový případ šlo, pouhé převzetí usnesení o ustanovení advokátem a zaslání stručného přípisu účastníku či jeho zákonnému zástupci s výzvou, aby se dostavil, nelze z materiálního hlediska nikdy považovat za převzetí a přípravu zastoupení.

Závěr, že stěžovatel nevykonal žádný úkon právní služby, a proto mu nepříslušní odměna, je proto správný.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 1. srpna 2011 Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu