Decision detail

IV.ÚS 3116/09 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:4.US.3116.09.1
Date: Apr 1, 2010
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3116/09 ze dne 4. 1. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Kúrem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Bruntál, Opletalova 6, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. září 2009 č. j. 8 Co 500/2009-153 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 31. března 2009 č. j. 8 C 300/2005-121, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. prosince 2009, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož do práva pokojně užívat svůj majetek podle čl.

1 odst.

1 (věty první) Protokolu č.

1 k Úmluvě a podle čl.

11 odst.

1 Listiny.

V nalézacím řízení obecné soudy rozhodly v právní věci žalobkyně N.

K. a stěžovatele o zrušení podílového spoluvlastnictví.

Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýkal přepjatý formalismus a rychlost, za kterou odvolací soud rozhodl.

Dále napadl provedené důkazní řízení, zejména zpochybnil odborné vyjádření Mgr.

J. a způsobilost zaměstnanců společnosti GEOPROF s.r.o. v souvislosti s provedením vytýčení hranice pozemků.

Stěžovatel má za to, že postupem soudů bylo porušeno ustanovení § 132 o. s. ř., které obecným soudům ukládá povinnost pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, jakož i ustanovení § 211, § 212 písm. d) o. s. ř., v důsledku čehož nebyl podroben spravedlivému procesu a došlo k zásahu do jeho práva na pokojné užívání majetku.

Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. ledna 2004 sp. zn.

ÚS 601/02 (in http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl.

81 a čl.

91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.

Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl.

83, čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody obecných soudů.

Stěžovatel uvádí námitky, které již uplatnil v provedeném soudním řízení, a očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Z obsahu soudního spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn.

8 C 300/2005 (kupř. z č. listů 41, 47, 52, 68, 111, 117) a z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou i podaným opravným prostředkem stěžovatele podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily.

Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá a v závěrech ve věci rozhodujících soudů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

Argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry ve věci rozhodujících soudů přitom nepřekročila rámec podústavního práva.

Proto postačí na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

Z obecně dostupné judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že článek 6 odst.

1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy a ani nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. ledna 1999 in ASPI).

Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl.

82 odst.

1 Ústavy) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v § 132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v § 120 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu sp. zn.

II.

ÚS 56/95 , Sb. n. u.

ÚS, svazek 4, nález č.

80, str.

259).

Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl.

81 a čl.

82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaném nálezu Ústavního soudu, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. ledna 2010 Miloslav Výborný předseda IV. senátu Ústavního soudu