Decision detail

IV.ÚS 265/10 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:4.US.265.10.1
Date: 14. 4. 2010
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 265/10 ze dne 14. 4. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ing. V. H., 2/ Ing. M. K. a 3/ Ing. P. Š., všech zastoupených Mgr. Helenou Peychlovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Na Příkopě 1047/17, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2009 č. j. 12 Ca 5/2009-37, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. ledna 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2009 č. j. 12 Ca 5/2009-37 (dále jen "napadené rozhodnutí"), kterým byly zamítnuty návrhy stěžovatelů na vyslovení neplatnosti hlasování a na vyslovení neplatnosti rozhodnutí přijatého v místním referendu konaném dne 7. listopadu 2009 v Městské části Praha - Klánovice o otázce: "Souhlasíte s výstavbou golfového areálu na pozemcích, které jsou v současné době lesními pozemky v katastrálním území Klánovice?". Stěžovatelé v ústavní stížnosti argumentovali stejně jako v řízení před správním soudem a uvedli, že bylo konáno konzultativní referendum, které zákon č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 22/2004 Sb.") ani ústavní pořádek podle jejich názoru nepřipouští. Stěžovatelé rovněž tvrdili, že nepřípustnost napadeného referenda vyplývá i z obecnosti a neurčitosti položené otázky. Napadeným rozhodnutím, které stěžovatelé označili za svévolné, nepřesvědčivé a řádně neodůvodněné, došlo podle názoru stěžovatelů k ohrožení právní jistoty a předvídatelnosti práva a porušení jejich práv zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 3 a 4 a v čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Na podporu svých tvrzení stěžovatelé odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. III. ÚS 619/06 ,

IV. ÚS 1554/08

I. ÚS 1561/08

I. ÚS 420/09

IV. ÚS 475/09

a zejména

II. ÚS 706/04

Ústavní soud si za účelem posouzení celé věci vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn.

12 Ca 5/2009, vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a zjistil, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl.

81 a čl.

91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.

Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl.

83, čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatelů s odůvodněním napadeného rozhodnutí.

Stěžovatelé očekávají, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že městský soud se celou věcí podrobně zabýval, příslušná ustanovení zákona č.

22/2004 Sb. aplikoval a interpretoval v souladu s ustálenou judikaturou a s argumentací stěžovatelů se řádně vypořádal.

Napadené rozhodnutí je podrobně a přezkoumatelným způsobem odůvodněno.

Správní soud uvedl, na základě jakých úvah ke svým závěrům dospěl a na zdůvodnění jeho rozhodnutí, které Ústavní soud považuje za ústavně konformní, dostatečně objasňující učiněné závěry a nevykazující prvky libovůle, lze tak odkázat.

Ústavní soud se otázkou konání konzultativního referenda zabýval v usnesení označeném stěžovateli ze dne 31. srpna 2006 sp. zn.

II.

ÚS 706/04 , kdy stěžovatelé (přípravný výbor) napadl usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. listopadu 2004 č. j.

10 Ca 204/2004-55, kterým byl zamítnut návrh pro konání místního referenda v obci Temelín.

V tomto případě bylo navrhováno vyhlášení referenda o dvou otázkách: "1.

Souhlasíte s tím, aby byl na katastrálním území obce Temelín sklad vyhořelého jaderného paliva.

Souhlasíte s tím, aby orgány samosprávy obce Temelín při výkonu samotné působnosti využily všech prostředků, aby zabránily stavbě skladu vyhořelého jaderného paliva v lokalitě elektrárny Temelín?" Na rozdíl od nyní posuzované věci, zastupitelstvo obce Temelína rozhodlo, že místní referendum nevyhlásí, neboť o navržených otázkách nelze místní referendum konat, protože obsah otázky č.

1 nespadá do samostatné působnosti obce a otázka č.

2 je příliš vágní a v rozporu s principem volného mandátu dle § 69 odst.

4 zákona č.

128/2000 Sb., o obcích.

Ústavní soud sice konstatoval, že "...zákon o místním referendu tzv. konzultativní referendum neumožňuje", na druhé straně rovněž uvedl, že "...problém temelínského referenda spočívá nikoli v extenzívním výkladu § 7 zákona č. č.

22/2004 Sb., ale ve skutečnosti, že se stěžovatel snažil proces umístění skladu vyhořelého jaderného paliva ovlivnit ve fázi, kdy samospráva není kompetentní o této věci rozhodovat".

Ústavní soud přitom opakovaně uvedl, že čl.

89 odst.

2 Ústavy se vztahuje toliko na nálezy, nikoliv na usnesení Ústavního soudu, přičemž názor uvedený v usnesení sp. zn.

II.

ÚS 706/04 byl překonán nálezem ze dne 13. března 2007 sp. zn.

ÚS 101/05 (in http://nalus.usoud.cz).

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl.

36 Listiny a čl.

6 odst.

1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení.

Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soud vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry, učiněné ve věci městským soudem, jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl.

81 a čl.

82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelů zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Napadené rozhodnutí není ani v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatelé ve své ústavní stížnosti odkazují, neboť na danou věc nedopadá.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2010 Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu