Search
Back to search

Decision detail

IV.ÚS 2407/10 #1

Court
Ústavní soud
ECLI
ECLI:CZ:US:2010:4.US.2407.10.1
Date
14. 9. 2010
Text status
full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2407/10 ze dne 14. 9. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. R., zastoupeného JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, V Jámě 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 2753//2009-166 ze dne 25. května 2010, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 411/2008-149 ze dne 27. listopadu 2008 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 28 C 85/2006 ze dne 12. února 2008 ve znění opravného usnesení sp. zn. 28 C 85/2006 ze dne 12. února 2008 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivé projednání věci před soudem dle čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Ústavní soud zjistil, že Obvodní soudu pro Prahu 8 rozsudkem sp. zn.

28 C 85/2006 ze dne 12. února 2008 ve znění opravného usnesení sp. zn.

28 C 85/2006 ze dne 12. února 2008 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žalobu stěžovatele, aby J.

J. a J.

T. (dále jen "žalovaní") byli povinni zaplatit mu společně a nerozdílně částku 463.842,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 16 % p.a. z částky 381.350 Kč od 26.

4.

2002 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 9 % p.a. z částky 82.492,50 Kč od 1.

3.

2006 do 30.

6.

2006 a následně dle změn reposazby až do zaplacení a uložil stěžovateli zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 57.569,- Kč.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j.

20 Cdo 411/2008-149 ze dne 27. listopadu 2008 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 57.072,- Kč a uložil stěžovateli zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 72.773,- Kč.

Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením č. j.

32 Cdo 2753/2009-166 ze dne 25. května 2010 zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatel vyjadřuje v ústavní stížnosti nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů, které napadenými rozhodnutími podle jeho přesvědčení neposkytly náležitou ochranu jeho právům a zejména v otázce rozhodnutí o povinnosti hradit náklady řízení nepřihlédly k mimořádným okolnostem, které podle zakládaly důvody soudní moderace této povinnosti.

Obecné soudy napadenými rozhodnutími podle stěžovatele daly vzniknout absurdní situaci, kdy žalovaní coby členové představenstva společnosti J&T*, pražská stavební společnost, kteří nesli odpovědnost za neplnění závazků této společnosti a v jejichž výlučné moci bylo zařídit splnění jejího závazku vůči stěžovateli, byli za své počínání při výkonu funkcí členů jejího představenstva, v jehož důsledku tato společnost nebyla schopna splnit své závazky, "odměněni" právem na náhradu řízení vůči stěžovateli.

Stěžovatel též namítá, že řízení trvalo 16 let.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl.

81 a čl.

91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.

91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.

Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl.

83, čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR].

Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem libovůle nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal.

Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě.

Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a stěžovatelem uplatněnými tvrzeními a námitkami, které stěžovatel v podstatě znovu opakuje v ústavní stížnosti.

Pochybení soudu prvního stupně, který se opomněl vypořádat s důvody žaloby stěžovatele spočívajícími v obecné občanskoprávní odpovědnosti žalovaných za škodu a nesprávně určil výši nákladů řízení, napravil ve svém rozhodnutí odvolací soud, který též dostatečně vysvětlil, proč neaplikoval ve prospěch stěžovatele při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ust. § 150 občanského soudního řádu.

Námitky stěžovatele tak představují podle náhledu Ústavního soudu pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů.

Vzhledem k těmto skutečnostem Ústavní soud v dalším již jen odkazuje na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí, a to především na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.

Pouze k námitce stěžovatele stran délky řízení Ústavní soud dodává, že průtahy v řízení před obecnými soudy, byť by i existovaly a byly neodůvodněné, podle jeho ustálené judikatury samy o sobě nemohou vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. nález sp. zn.

IV.

ÚS 628/03 in http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručeným ústavními normami České republiky, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2010 Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu
IV.ÚS 2407/10 #1 – Ústavní soud | Lukiora Lex