Decision detail

III.ÚS 1682/10 #1

Court

Ústavní soud

ECLI

ECLI:CZ:US:2010:3.US.1682.10.1

Date

13. 7. 2010

Text status

full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 1682/10 ze dne 13. 7. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FOKR Czech s. r. o., se sídlem Valašské Meziříčí, Havlíčkova 234/1, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem v Karviné - Fryštátě, K. Sliwky 126/18, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2009 č. j. 4 Cm 47/2006-200 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2010 č. j. 7 Cmo 466/2009-279, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí pro porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Označeným usnesením Krajský soud v Ostravě rozhodl o odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu, specifikovaného v usnesení, do pravomocného skončení řízení o žalobě pro zmatečnost podané vedlejším účastníkem (v řízení před obecnými soudy žalobce) proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2009 č. j. 4 Cmo 493/2008-137 (výrok I.). Ve výroku II. Krajský soud v Ostravě zamítl návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2008 č. j. 47 Nc 6407/2008-19. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením tak, že rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě potvrdil. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s výrokem obecných soudů ohledně odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu. Opakuje argumentaci, kterou již uplatnila v odvolacím řízení, a tvrdí, že obecné soudy vydaly rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu, aniž by k tomu měly jakoukoli pravomoc. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná. V daném případě stěžovatelka navrhuje zrušení procesního rozhodnutí, které bylo vydáno jako rozhodnutí zatímní povahy a jež proto nelze považovat za rozhodnutí, proti kterému by nebylo možné použít dalších prostředků. Za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je totiž třeba pokládat projednání věci samé a rozhodnutí. Stěžovatelka tedy brojí proti rozhodnutí ve věci, ve které řízení před obecnými soudy nebylo dosud pravomocně skončeno (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 119/98 ). Posuzovaná ústavní stížnost nesměřuje proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí správního soudu o odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu, které je rozhodnutím dočasné (zatímní) povahy, a nikoli (konečným) rozhodnutím ve věci samé, jež je již procesními prostředky nenapravitelné a může jím dojít k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod účastníka (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud nezjistil ani naplnění žádné z podmínek uvedených v ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a stěžovatelka jejich existenci ani netvrdila. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. července 2010 Jiří Mucha soudce Ústavního soudu