Decision detail

II.ÚS 906/10 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:2.US.906.10.1
Date: 29. 4. 2010
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 906/10 ze dne 29. 4. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky Servisní služby, s. r. o., se sídlem Kartouzská 200/4, Praha 5, zastoupené JUDr. Šárkou Toulovou, advokátkou, se sídlem Janáčkovo nábřeží 57, Praha 5, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 24. 9. 2009 č. j. 23 Co 222/2009-33, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29.

2010, která i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro údajné porušení jejího ústavně zaručeného práva na právní jistotu.

V odůvodnění ústavní stížnosti, obdobně jako ve svých předchozích ústavních stížnostech, namítala, že argumentace soudu ohledně povinnosti stěžovatelky jako oprávněné hradit náklady exekutora ve výši 4.165,- Kč spočívala na nesprávném právním posouzení věci.

Vyjádřila své přesvědčení, že na projednávanou věc plně dopadá dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, která s ohledem na ústavně konformní interpretaci intertemporality, založené novelou exekučního řádu zákonem č.

347/2007 Sb., jakož i ústavně konformní interpretaci ustanovení § 89 exekučního řádu, ve znění platném do 31.

12.

2007, označila za protiprávní, pokud soud uložil při zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného oprávněnému povinnost k úhradě nákladů řízení, když oprávněný toto zastavení procesně nezavinil.

V projednávané věci Ústavní soud zjistil, že shora napadeným rozhodnutím Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, k odvolání stěžovatelky jako oprávněné v exekučním řízení potvrdil výroky II. a IV. usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5.

12.

2008 č. j.

12 Nc 8763/2007-19, kterými tento soud v rámci rozhodnutí o zastavení exekuce uložil stěžovatelce povinnost zaplatit soudní exekutorce náklady exekuce ve výši 4.165,- Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Odvolací soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu dovodil, že okresní soud nesprávně použil při rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce ustanovení § 89 exekučního řádu ve znění zákona č.

347/2007 Sb., účinného od 1.

2008, dle něhož v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinné hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný.

Z tohoto důvodu odvolací soud nově posoudil povinnost oprávněné k úhradě nákladů soudního exekutora dle právní úpravy platné do 31.

12.

2007, avšak současně dospěl k závěru, že je možné jí přičítat dílčí zavinění na zastavení tohoto exekučního řízení, a to z důvodu, že sama oprávněná potvrdila, že předala soudní exekutorce k vymožení cca 300 až 400 pohledávek s předpokladem, že 65 % z těchto pohledávek je rizikových a možně nedobytných.

Podle odvolacího soudu stěžovatelka vstupovala do exekučního řízení s vědomím, že ve větším množství případů nedojde, pro nedostatek majetku povinného, k vymožení její pohledávky a soudní exekutorce vzniknou náklady exekuce, které ji nebudou uhrazeny.

Odvolací soud za této situace tedy považoval usnesení soudu prvého stupně v napadené části za správné.

Po té, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a prostudoval odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud k projednávané ústavní stížnosti stěžovatelky musí předeslat, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není soudem přezkumným.

Ve své judikatuře Ústavní soud sice opakovaně zdůraznil, že je vázán pouze petitem návrhu a nikoliv již jeho odůvodněním, čímž se otevírá možnost ústavněprávního přezkumu i z jiných hledisek, než v ústavní stížnosti předestřených.

Má-li však být ústavní stížnost smysluplného projednání schopná, musí mimo jiné obsahovat také pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností a v nezbytném rozsahu i relevantní tvrzení, jimiž je namítaná protiústavnost založena.

Z projednávané ústavní stížnosti stěžovatelky je zcela zřejmé, že stěžovatelka doslovně setrvala na argumentaci přednesené před odvolacím soudem, aniž by konkretizovala, která námitka byla podle ní klíčovou a odvolací soud ji nezohlednil.

Jak se přitom podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud právě k odvolacím námitkám stěžovatelky akcentoval závěry Ústavního soudu ohledně ústavně konformního výkladu intertemporality založené předmětnou novelou exekučního řádu.

V tomto směru změnil odůvodnění soudu prvého stupně a sám reagoval na nálezy Ústavního soudu, které se přímo týkaly právní věci stěžovatelky (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 5.

2009 sp. zn.

IV.

ÚS 314/09 , nález ze dne 29.

2009 sp. zn.

ÚS 1851/09 nebo nález ze dne 16.

2009 sp. zn.

II.

ÚS 1303/09 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud proto musí v tomto případě konstatovat, že využitá argumentace stěžovatelky odkazující bez dalšího na citované nálezy, ztrácí ve světle důvodů, pro které odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně, právní relevanci.

O protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

V dané věci však výklad podaný odvolacím soudem není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu a právní závěry, k nimž dospěl, přesvědčivě a řádně odůvodnil.

Jak Ústavní soud zjistil, odvolací soud přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo.

Pokud po jejich náležitém zhodnocení dospěl k závěru, že i stěžovatelce lze přičítat dílčí účast na zastavení exekučního řízení, nelze mu z ústavněprávního hlediska vytknout, pokud také stěžovatelku v projednávané věci částečně zavázal k náhradě nákladů exekuce (k tomu srov. např. nález ze dne 12.

2008 sp. zn.

IV.

ÚS 2888/07 , dostupný na http://nalus.usoud.cz).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. dubna 2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu