Decision detail

II.ÚS 2566/10 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:2.US.2566.10.1
Date: Feb 12, 2010
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2566/10 ze dne 2. 12. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele J. U., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360/47, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 6. 2010 sp. zn. 8 Tdo 560/2010, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2009 sp. zn. 9 To 433/2009 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 9. 2009 sp. zn. 2 T 82/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Je přesvědčen, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl.

90 Ústavy České republiky, v čl.

2 odst.

2, v čl.

8 a v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a v čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin loupeže dle ustanovení § 234 odst.

1 trestního zákona, jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista dle ustanovení § 41 odst.

1 trestního zákona, ve spolupachatelství dle ustanovení § 9 odst.

2 trestního zákona, k trestu odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo shora citovaným usnesením Městského soudu v Praze podle ustanovení § 256 trestního řádu zamítnuto.

Následné dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle ustanovení § 265i odst.

1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí nejsou v souladu s jeho ústavně zaručenými základními právy a svobodami a se zákonem.

Soudy všech stupňů rozhodly na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu, nezhodnotily provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlédly ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně otázek týkajících se trestu.

Rozhodnutí obecných soudů vycházejí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Nalézací ani odvolací soud nevycházely řádně ze všech svědeckých výpovědí ani listinných důkazů a část provedených důkazů nezahrnuly do svých úvah při vydání rozhodnutí.

Výrok je tak v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

Obecné soudy při rozhodování porušily zásadu in dubio pro reo.

Dle názoru stěžovatele všechna napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci, a to nejen v otázce, zda skutek lze podřadit skutkové podstatě trestného činu loupeže dle ustanovení § 234 odst.

1 trestního zákona, ale i v otázkách, zda byl spáchán zvlášť nebezpečným recidivistou a ve spolupachatelství.

V podrobnostech stěžovatel zejména uvádí, že v řízení před obecnými soudy nebylo dostatečně objasněno, v kterém okamžiku a za jakých okolností byl poškozenému odejmut mobilní telefon, a kdo je za odcizení zodpovědný.

Nejvyšší soud nesprávně aproboval závěry předchozích rozhodnutí a přisvědčil závěru nalézacího a odvolacího soudu.

Absenci nedostatečně objasněné okolnosti však nelze nahrazovat závěrem o spolupachatelství.

Soudy nevnesly do věci jasno ani pokud jde o časovou posloupnost mezi jednotlivými částmi skutkového jednání kladeného stěžovateli za vinu.

Z žádného důkazu dle jeho mínění neplyne, že by telefon byl odcizen za užití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se věci.

Z dokazování je naopak zřejmé, že poškozený byl napaden z důvodu podezření z krádeže a měl být odvezen na oddělení Policie ČR.

Stěžovatel poukazuje na rozpory ve výpovědi poškozeného, které, jak se domnívá, nebyly odstraněny dalším dokazováním, a proto mělo být vycházeno z verze pro něj nejpříznivější.

Znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže vůbec nebyly ve výroku rozsudku vyjádřeny.

Vzhledem k tomu, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav, nebylo možno učinit ani správnou právní kvalifikaci skutku.

Ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu loupeže tedy chybí naplnění základních znaků, a to zavinění ve formě úmyslu a objektivní stránka, a nemůže být ani zjištěno případné naplnění znaků spolupachatelství.

Dle jeho přesvědčení nelze uvažovat byť i jen o konkludentní dohodě či srozumění pachatelů s tím, že by poškozenému násilím odebrali jakoukoli věc, a proto nemůže jemu prokázané jednání tvořit ani článek řetězu směřujícího k přímému vykonání trestného činu loupeže, jak má na mysli Nejvyšší soud.

Co se týče zvlášť nebezpečné recidivy, stěžovatel zpochybnil naplnění formálních i materiálních znaků.

Z předchozích odsouzení je možno brát v úvahu pouze rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20.

1999 sp. zn.

2 T 85/98 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7.

1999 sp. zn.

7 To 198/99.

Hodnocení naplnění materiálních podmínek zvlášť nebezpečné recidivy, vyjádřené v závěru odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, dle jeho názoru neodpovídá, zejména ve vztahu k v podstatě zanedbatelným následkům posuzovaného trestného činu, skutečnosti a představuje svévolnou aplikaci právních norem neslučitelnou s kautelami práva ústavního.

Nebyly zohledněny ani další podstatné okolnosti (jako např. osoba pachatele, jeho chování ve výkonu trestu, ve vazbě i před soudem, rodinné zázemí).

Stěžovatel rovněž poukázal na výši uloženého trestu, který je dle jeho mínění nepřiměřeně přísný a neodpovídá zákonným hlediskům, neboť i přes nové polehčující okolnosti nebyly vzaty v úvahu všechny okolnosti vyžadované pro rozhodování o výši trestu.

Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V ústavní stížnosti stěžovatel pouze pokračuje v polemice uplatněné již před obecnými soudy, přičemž je nutno konstatovat, že odvolací i dovolací soud se jeho námitkami v průběhu předmětného řízení řádně zabývaly a ve všech detailech se s nimi vypořádaly.

Svou argumentací tak stěžovatel Ústavní soud staví do role další, v pořadí již čtvrté soudní instance, která mu, jak již dal ve své judikatuře opakovaně najevo, nepřísluší.

Ústavní soud zásadně není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, z něhož soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy.

Pouze pokud jsou právní závěry učiněné soudem v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je nutno takové rozhodnutí považovat za jsoucí v rozporu s ústavně zaručenými právy.

V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v uvedeném směru pochybily.

Jak Ústavní soud zjistil, nalézací soud ve věci provedl dokazování jak výslechem svědků, tak listinnými důkazy.

V odůvodnění odsuzujícího rozsudku podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, proč považoval skutkový stav za dostatečně zjištěný a neprovedl další stěžovatelem navrhované důkazy a jak právně hodnotil prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a testu.

Odvolací soud se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami týkajícími se důkazního řízení zabýval, přičemž se ztotožnil s hodnocením důkazů soudem prvního stupně.

Vypořádal se též s otázkou právní kvalifikace stěžovatelova jednání a výše uloženého trestu.

Nejvyšší soud se podrobně vyjádřil ke všem argumentům obsaženým v dovolání, které stěžovatel ostatně znovu a v podstatě ve stejném rozsahu opakuje v ústavní stížnosti.

V otázce správnosti skutkových zjištění přezkoumal předchozí rozhodnutí i z hlediska porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu.

Jeho závěru, že soudy nepochybily, když na základě provedených důkazů uzavřely, že stěžovatel se společně s dalšími dvěma spolupachateli dopustil skutku popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a neporušily pravidla obsažená v ustanovení § 2 odst.

5, 6 trestního řádu, jakož i zásadu in dubio pro reo, Ústavní soud nemá co vytknout.

Jako nedůvodné se jeví i námitky týkající se právní kvalifikace spáchaného skutku.

Touto záležitostí se ostatně zabýval již odvolací soud a obšírně se k ní vyjádřil Nejvyšší soud, podle jehož názoru "skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která přesvědčivě vyjadřují zákonné znaky spolupachatelství trestného činu loupeže podle § 234 odst.

1 spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou".

V podrobnostech proto Ústavní soud stěžovatele odkazuje na precizní a vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu.

S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud nemá důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval závěry obecných soudů, které jsou dostatečně odůvodněné a mají oporu v provedeném důkazním řízení.

Pokud s nimi stěžovatel nesouhlasí, nelze samu tuto skutečnost v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, považovat za zásah do ústavně zaručených základních práv.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. prosince 2010 Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu