Decision detail

II.ÚS 207/10 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:2.US.207.10.1
Date: Jul 9, 2010
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 207/10 ze dne 7. 9. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele L. H., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2009 sp. zn. 6 To 353/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 25.

2010, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, a to s odkazem na údajné porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v ustanovení čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

V rámci projednávané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že délka trestního řízení byla v jeho případě nepřiměřená, když ke skutku, pro který byl uznán vinným, došlo dne 6.

2003, k zahájení trestního stíhání došlo dne 25.

2004, přičemž k pravomocnému odsouzení stěžovatele došlo až rozsudkem Krajského osudu v Plzni ze dne 12.

10.

2009.

Stěžovatel v této souvislosti poukázal na právní názory obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn.

7 Tz 316/2001 a sp. zn.

4 Tz 1/2002 a namítal, že v jeho věci byl zcela namístě postup soudu dle § 223 odst.

1 trestního řádu, tedy zastavení trestního stíhání z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst.

1 písm. j) trestního řádu, neboť právo (a povinnost) státu na stíhání a potrestání stěžovatele jak pachatele trestného činu se dostalo do extrémního rozporu s právem stěžovatele na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě výlučně na straně státu.

Napadeným rozsudkem Krajský soud v Plzni jako soud odvolací zrušil v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 18.

2009 č. j.

6 T 84/2004-310 a podle § 259 odst.

3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst.

1 trestního zákona a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst.

1 trestního zákona, a odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Současně stěžovateli uložil zaplatit poškozenému L.

K. na náhradě škody částku ve výši 5.400,- Kč a se zbytkem nároku jmenovaného poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odvolací soud v projednávané věci přitom rozhodoval již potřetí, když dvě předcházející rozhodnutí soudu prvého stupně vždy v celém rozsahu zrušil a věc tomuto soudu vrátil.

V napadeném rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že soud prvého stupně se ve formulaci skutkových zjištění charakterizujících trestněprávně relevantní následek dopustil podstatného procesního pochybení, když nerespektoval zákaz reformace in peius (zákaz změny k horšímu) zakotvený v ustanovení § 264 odst.

2 trestního řádu; oba předchozí rozsudky byly zrušeny výhradně z podnětu odvolání stěžovatele a skutková věta výroku o vině obou předchozích odsuzujících rozsudků obsahovala pouze část poranění uváděných okresním soudem v jeho v pořadí třetím rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že změna výroku o vině neměla vliv na právní kvalifikaci stíhaného skutku, avšak současně dovodil, že tato změna měla vliv na závěr soudu o společenské nebezpečnosti stíhaného jednání.

S ohledem na uvedenou okolnost, ale i výrazný časový odstup od spáchání projednávaného skutku, jenž představoval více jak šest let, považoval odvolací soud výměru trestu obsaženou v rozsudku soud prvého stupně za nepřiměřeně přísnou.

Za adekvátní okolnostem případu a osobě stěžovatele proto uvážil krajský soud trest odnětí svobody mezi šestinou a čtvrtinou zákonné trestní sazby určené § 221 odst.

1 trestního zákona, podmíněně odložený na zkušební dobu stanovenou na samé spodní hranici zákonného rozpětí.

Vzhledem ke změně výroku upravil odvolací soud i výrok o náhradě škody.

Ústavní stížnost není přípustná.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Podle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu § 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, s výjimkou výše uvedenou a vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V ustanovení § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.

Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl.

4 Ústavy, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice.

Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn.

III.

ÚS 117/2000 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č.

111), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky).

Princip subsidiarity je přitom nutno důsledně uplatňovat i ve vztahu k trestnímu řízení.

Ústavní soud konstatuje, že všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práv poskytuje, nebyly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány.

Stěžovatel měl totiž k dispozici možnost podat dovolání, kdy námitka uplatněná v ústavní stížnosti jednoznačně spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst.

1 písm. e) trestního řádu (tj. proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné).

Za situace, kdy stěžovatel ji tímto způsobem neuplatnil (jak bylo Ústavním soudem ověřeno a ostatně stěžovatel ani v ústavní stížnosti uvedené netvrdil), bylo třeba ústavní stížnost považovat za nepřípustnou (k tomu srov.např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10.

12.

2009 sp. zn.

ÚS 2773/08 dostupné in http://nalus.usoud.cz).

Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. září 2010 Stanislav Balík soudce zpravodaj