Decision detail

I.ÚS 977/10 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:1.US.977.10.1
Date: 18. 5. 2010
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 977/10 ze dne 18. 5. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Ruskem, advokátem se sídlem Praha 4 - Nusle, Družstevní 8/1395, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1391/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti Z.

B. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu pro porušení práva na "fair proces".

Jedná se o usnesení, kterým Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 13.

2009, čj.

11 To 43/2009 - 1080.

Tímto rozsudkem odvolací soud zrušil ve výroku o trestu rozsudek Krajského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") ze dne 23.

2009, sp. zn.

7 T 74/2005, kterým byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst.

1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst.

2 TrZ.

Při nezměněném výroku o vině zpřísnil stěžovateli trest uložený mu soudem prvního stupně a nově ho odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s dozorem.

Stěžovatel popsal celý průběh a vývoj trestního řízení.

Poukázal zejména na to, že trestní stíhání bylo zahájeno pro trestný čin podle § 187 odst.

1, 2 písm. a) TrZ a vylíčil skutek, pro který se tak stalo.

Věc nejprve projednával Okresní soud v Kladně, který v průběhu hlavního líčení rozhodl o postoupení věci Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti soudu, neboť z provedených důkazů vyplynulo podezření, že trestná činnost by mohla být považována za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst.

1, odst.

4 písm. c) TrZ.

Důvodem byla skutečnost, že soud shledal možné naplnění zvlášť přitěžující okolnosti v tom, že trestná činnost byla páchána ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.

K tomuto stěžovatel uvedl, že okresní soud byl s těmito skutečnostmi seznámen již v průběhu přípravného řízení, a nikoli až při hlavním líčení.

Proto měl ihned po podání obžaloby nařídit předběžné projednání obžaloby.

Okresnímu soudu také vytkl, že se nezabýval totožností skutku, když ani v usnesení o zahájení trestního stíhání ani v obžalobě nebyly uvedeny skutečnosti svědčící pro existenci organizované skupiny působící ve více státech ani to, že trestný čin s takovou skupinou se spoluobviněným spáchali.

Vrchní soud v Praze určil, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný Krajský soud v Praze, aniž zkoumal, zda byla totožnost skutku zachována.

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29.

11.

2005, sp. zn.

7 T 74/2005, rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, za účelem objasnění okolností směřujících k použití právní kvalifikace podle § 187 odst.

1, odst.

4 písm. c) TrZ.

Tento postup nebyl odvolacím soudem akceptován.

Podle stěžovatele byl tímto nesprávným postupem odňat svému zákonnému soudci.

Stěžovatel je přesvědčen, že jeho odsouzení bylo postaveno na dohadech, úvahách, a nikoli na důkazech.

Neexistuje jediný důkaz , který by svědčil pro závěr, že se trestného činu dopustil ve spolupráci s organizovanou skupinou působící ve více státech.

Věc byla projednávána a posuzována krajským soudem jako trestný čin podle § 187 odst.

1, odst.

4 písm. c) TrZ a tímto postupem byl odebrán svému zákonnému soudci.

Uvedenou právní kvalifikací jeho jednání nebyla dodržena totožnost skutku, neboť ani usnesení o zahájení trestního stíhání ani vylíčení skutku v obžalobě neobsahuje znaky této kvalifikované skutkové podstaty trestného činu.

Nesprávná právní kvalifikace se odrazila i v druhu, výši a způsobu výkonu uloženého trestu.

V tom spatřuje důvod ústavní stížnosti, stejně jako v tom spatřoval dovolací důvod.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Její podstatou je tvrzení stěžovatele, že v trestním řízení nebyla dodržena totožnost skutku a s tím spojená věcná příslušnost soudu.

Nesprávná právní kvalifikace podle § 187 odst.

1, odst.

4 písm. c) TrZ se odrazila v druhu, výši a způsobu výkonu trestu.

Jedná se o argumenty, které jsou totožné s odůvodněním dovolání a s nimiž se Nejvyšší soud přesvědčivě vypořádal.

Jak vyplývá z rozhodnutí obecných soudů, stěžovatel nebyl odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst.

1, odst.

4 písm. c) TrZ, s trestní sazbou od deseti let, ale pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst.

1, 2 písm. a) TrZ, s trestní sazbou od dvou do deseti let.

To je m.j. patrno i z druhu, výše a způsobu výkonu trestu, který byl stěžovateli uložen, byť nepodmíněně, ve výměře tří let ve věznici s dozorem.

Názor odvolacího soudu o možné aplikaci odst.

4 písm. c) § 187 TrZ se týkal výroku o vině a s ohledem na zásadu reformace in peius byl jen v rovině úvah, aniž by se tato úvaha promítla do uloženého trestu.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že ve věci nebyla zachována totožnost skutku podle § 220 odst.

1 TrŘ, nezbývá než odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, kde je vyjádřen právní názor souladný s ustálenou judikaturou obecných soudů i trestněprávní naukou (viz sp. zn.

ÚS 143/02 ).

V českém trestním právu platná zásada obžalovací určuje meze, v nichž soud koná řízení na základě obžaloby.

Soud může rozhodnout pouze o skutku, který je uveden v žalobním návrhu a tyto meze nesmí překročit.

Podstata skutku je určována účastí obviněného na určité události, popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání, později v žalobním návrhu a následně v rozhodnutí obecného soudu, ze které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákonem.

Totožnost skutku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou, mezi obžalobou a rozhodnutím obecného soudu, je dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku anebo při částečné totožnosti jednání nebo následku.

Z uvedeného vyplývá, že totožnost skutku neznamená, že mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu musí být úplná shoda.

Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek, tzn. že úprava popisu skutku nezpůsobuje porušení totožnosti skutku.

Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek.

K zachování totožnosti skutku pak postačí mj. shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, příp. byť i částečná totožnost jednání nebo totožnost následku.

Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu - zájmu), nikoli určitý typ následku (srov. týž výklad v usnesení sp. zn.

ÚS 889/08 ).

V projednávané věci je podstatné, že trestní soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují nebo zhoršují.

Z hlediska ústavněprávního přezkumu je ve věci stěžovatele rozhodující, zda s ohledem na znění původní obžaloby popis skutku, k němuž soud prvního stupně dospěl ve skutkové větě výroku o vině, nezakládal pro stěžovatele tzv. překvapivost rozhodnutí, a tím i porušení jeho práva na obhajobu (viz nález sp. zn.

III.

ÚS 356/01 , srov. sp. zn.

ÚS 113/02 , sp. zn.

II.

ÚS 445/06 ).

Ústavní soud dospěl k závěru, že nikoli.

Jak již konstatoval Nejvyšší soud: "Při srovnání skutku, jak byl obsažen v usnesení o zahájení trestního stíhání a jak byl vylíčen v obžalobě, a jímž byl poté obviněný (stěžovatel) uznán vinným, není z pohledu těchto úvah a pravidel žádných pochybností o tom, že totožnost skutku zůstala zachována." Nutno podotknout, že ani stěžovatel nenamítá porušení zásady totožnosti skutku v poměru mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou a poté mezi obžalobou a pravomocným odsuzujícím rozsudkem.

Porušení zásady o totožnosti skutku spatřuje v tom, že v řízení před soudy byla, s ohledem na provedené důkazy, zvažována i přísnější právní kvalifikace podle § 187 odst.

1, 4 písm. c) TrZ.

To nelze považovat za porušení zásady totožnosti skutku, neboť se jednalo pouze o úvahu o případné přísnější právní kvalifikaci jedné z verzí skutkového děje, v rámci probíhajícího dokazování, pokud se ji podaří dostatečně a bez pochybností objasnit, k čemuž nakonec nedošlo.

Naopak, tím, že byla stěžovateli známa úvaha soudu o možné přísnější právní kvalifikaci, měl možnost uvádět na svoji obhajobu vše, co vyloučí toto, pro něj nepříznivé, právní posouzení.

V této souvislosti lze konstatovat, že Okresní soud v Kladně nepochybil, pokud, v návaznosti na provedené dokazování v hlavním líčení, dospěl k závěru o možné přísnější právní kvalifikaci, z toho vyplývající změně věcné příslušnosti.

Proto správně předložil věc nadřízenému soudu, který rozhodl o věcné příslušnosti Krajského soudu v Praze.

Skutečnost, že v řízení před soudy se nepodařilo prokázat, že stěžovatel spáchal čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, podle § 187 odst.

1, odst.

4 písm. c) TrZ, nemá vliv na správnost postupu obecných soudů, týkající se věcné příslušnosti.

V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (str.

6 - 8), který se touto námitkou zabýval.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2010 Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu