Decision detail

I.ÚS 1257/10 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:1.US.1257.10.1
Date: Jan 6, 2010
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 1257/10 ze dne 1. 6. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Petrem Karpetou, advokátem se sídlem Stonava, U Dolu ČSM Sever 1077, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. 1 To 116/2010, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 15. 2. 2010, sp. zn. 0 Nt 606/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti L.

K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též "odvolací soud") a usnesení Okresního soudu v Karviné (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl.

90 Ústavy ČR a čl.

8 odst.

5, čl.

37 odst.

3 ve spojení s čl.

40 odst.

3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Současně navrhl, aby se Ústavní soud při projednávání jeho ústavní stížnosti neřídil pořadím, v němž mu návrh došel [§ 39 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

Stěžovatel je stíhán pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst.

1, 2 písm. a) trestního zákona ve znění účinném do 31.

12.

2009 (dále jen "TrZ").

Do vazby byl vzat usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 4.

11.

2009, sp. zn.

10 Nt 283/2009, z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) trestního řádu (dále jen "TrŘ").

Koluzní důvod vazby u stěžovatele zanikl dne 2.

2010 po uplynutí tří měsíců od vzetí do vazby.

Ústavní stížností napadeným usnesením soud prvního stupně, po slyšení stěžovatele, zamítl jeho žádost o propuštění z vazby (§ 72 odst.

3 TrŘ), nepřijal jeho písemný slib [§ 73 odst.

1 písm. b) TrŘ] a zamítl jeho návrh na vyslovení dohledu probačního úředníka [§ 73 odst.

1 písm. c) TrŘ].

V odůvodnění uvedl, že o trvání vazby bylo opakovaně rozhodováno, naposledy dne 3.

2010 s tím, že nadále trvají vazební důvody podle § 67 písm. a), c) TrŘ, neboť stěžovatel před svým zadržením byl "na pohybu".

Neměl stálé bydliště, nezdržoval se u své matky, se kterou dlouhodobě není v kontaktu, po dlouhou dobu nikde nepracoval.

Neměl tudíž pravidelný příjem a prostředky k obživě si získával trestnou činností.

K tvrzení, že má finanční prostředky k obživě získané z prodeje družstevního bytu, soud prvního stupně poukázal na vlastní sdělení stěžovatele, že družstevní byt prodal v roce 2007 a v současné době mu zůstalo 10.000,- Kč.

K důvodům vazby předstižné soud poukázal i na charakter trestné činnosti a na fakt, že stěžovatel byl v minulosti pro obdobnou trestnou činnost již odsouzen.

Ve spisovém materiálu jsou založeny nové protokoly o výslechu dalších svědků, přepisy zájmových telefonních hovorů z odposlechů, přičemž ve věci budou vyslýcháni další svědci, kteří jsou teprve ustanovováni právě na základě operativních úkonů, provedených v souladu s ustanovením § 88 TrŘ.

Vzhledem k osobě stěžovatele a závažnosti trestné činnosti, pro kterou je stíhán, soud neshledal stěžovatelem navrhované nahrazení vazbou za dostatečné.

Odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, nepřijal jeho písemný slib a nestanovil dohled probačního úředníka.

Konstatoval, že soud prvního stupně vycházel ze skutkového stavu zjištěného v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o vazbě stěžovatele.

Z něho vyplývá, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a trvá důvodné podezření, že trestnou činnost spáchal stěžovatel.

Závěr soudu prvního stupně o trvání vazebních důvodů podle § 67 písm. a), c) TrŘ je správný.

K důvodům vazby útěkové poukázal na trestní sazbu, která stěžovateli hrozí, a na okolnosti, za kterých se měl trestné činnosti dopustit.

Mezi osobami podezřelými z distribuce drog na Karvinsku patří mezi nejaktivnější, k jejich výrobě přispíval i opatřením nemalého množství léků.

Nemá stálé bydliště a pobývá na různých místech.

Jako nevěrohodné bylo posouzeno jeho tvrzení, že pokud bude z vazby propuštěn, nastěhuje se ke své matce, která potřebuje pomoc.

Přitom v současné době s matkou neudržuje žádný kontakt ani písemný styk.

Jeho záměru soud neuvěřil i proto, že stěžovatel i nadále setrval na tom, že si bude poštu vybírat na poštovním úřadě v Karviné - Hranicích.

Protože nemá stálé bydliště, je bez pracovního poměru, nemá faktické rodinné zázemí, hrozí i obava, že by mohl uprchnout, neboť není vázán k určitému místu žádnými osobními ani pracovními vztahy.

V případě propuštění na svobodu hrozí, že se na něj budou znovu obracet konzumenti drog, takže by se mohl opět vrátit k dealerství, protože dovede drogy zajistit.

To je zřejmé z doby trvání jeho trestné činnosti, ze skutečnosti, že je bez pracovního poměru a bez příjmů z legálních zdrojů.

Proto trvá i důvod vazby podle § 67 písm. c) TrŘ.

Vzhledem k osobě stěžovatele, jakož i s ohledem na povahu a závažnost trestné činnosti, pro kterou je stíhán, i odvolací soud shledal, že účelu vazby nelze dosáhnout písemným slibem a dohledem probačního úředníka.

Stěžovatel tvrdil, že soud prvního stupně nedodržel lhůtu stanovenou v § 72 odst.

3 TrŘ, protože žádost stěžovatele o propuštění z vazby obdržel dne 4.

2010, měl o ní rozhodnout do pěti pracovních dnů.

Neveřejné zasedání nařídil až na 12.

2010 a rozhodl až 15.

2010.

V této souvislosti nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že předmětná lhůta je lhůtou pořádkovou, a nikoli propadnou.

Rovněž uvedl řadu argumentů, pro které nesouhlasí s důvody vazby.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Její podstatou je tvrzení stěžovatele, že ve vztahu k důvodům vazby nejsou jím napadená rozhodnutí dostatečně odůvodněna a že nebyla dodržena lhůta stanovená v § 72 odst.

3 TrŘ, kterou stěžovatel považuje za propadnou.

Ústavní soud znovu připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy ČR).

Není soudem nadřízeným obecným soudům ani dalším orgánům činným v trestním řízení, nevykonává nad nimi dohled či dozor a ve své rozhodovací činnosti vychází ze zásady subsidiarity.

Staví se proto zdrženlivě k zásahům do probíhajícího trestního řízení, neboť v jeho dalším průběhu lze využít řady procesních prostředků vedoucích k ochraně práv obviněného.

Výjimku připouští pouze v případech, kdy je trestní stíhání spojeno s dalšími zásahy vysoké intenzity do základních práv a svobod.

Mezi tyto případy patří právě omezení osobní svobody v souvislosti s vazebním stíháním podle § 67 a násl.

TrŘ.

V těchto věcech Ústavní soud především vyžaduje restriktivní postup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností" ve smyslu uvedeného ustanovení.

Výklad ,,konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, jež musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost vazby či jejího dalšího trvání.

Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak.

Rozhodování o vazbě je ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě.

Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti (dalšího) vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (viz např. nálezy sp. zn.

III.

ÚS 188/99 , sp. zn.

ÚS 470/05 nebo sp. zn.

III.

ÚS 612/06 , http://nalus.usoud.cz/).

Do těchto rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem tak, jak stanoví čl.

8 Listiny a čl.

5 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").

Jinými slovy, Ústavní soud spatřuje důvody pro zrušení napadeného vazebního rozhodnutí především tam, kde je odůvodnění vazby pouze paušální a obecné, bez posouzení konkrétních okolností a souvislostí věci, či kde se soud nezabývá tím, zda je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení.

Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, úvahy soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se při hodnocení osoby obviněného dobraly.

V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.

Obecné soudy se dostatečně zabývaly argumenty, o které stěžovatel opřel svoji žádost o propuštění z vazby a stížnost proti jejímu zamítnutí.

V návaznosti na to zjišťovaly, zda trvají konkrétní skutečnosti odůvodňující oba důvody vazby, zda trvá důvodné podezření, že stěžovatel spáchal trestný čin, zda nedošlo k takové změně situace, že by bylo možno stěžovatele propustit z vazby na svobodu.

V této souvislosti se zabývaly i skutkovým stavem věci, i když zatím pouze pro účely rozhodování o vazbě, jež se děje v rovině pravděpodobnosti.

Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy trvání vazebních důvodů konkrétně odůvodnily.

Přehledně a logicky vysvětlily, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem předpokládaným v § 67 písm. a), c) TrŘ, za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení, jež poukazují na existenci opravdového požadavku veřejného zájmu, který převážil nad respektováním osobní svobody, stanoveného v čl.

8 Listiny a čl.

5 Úmluvy.

Soudy se také dostatečně vypořádaly s nabídnutými zárukami stěžovatele a výslovně uvedly, proč je v případě stěžovatele vazba opatřením nezbytným a proč nelze dosáhnout účelu vazby jinak.

Trvání omezení osobní svobody stěžovatele se v daném případě jeví jako naprosto proporcionální, neporušující jeho ústavně zaručená práva.

Nedůvodnou je i námitka stěžovatele, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo tím, že soud prvního stupně nedodržel lhůtu pěti pracovních dnů upravenou v § 72 odst.

3 TrŘ.

Zmíněnou pětidenní lhůtu zakotvila v § 72 odst.

3 TrŘ novela trestního řádu provedená zákonem č.

265/2001 Sb. a jedná se o lhůtu pořádkovou, nikoli propadnou.

To znamená, že její nedodržení nemá za následek zásah do základních práv a svobod stěžovatele.

V ústavně právní rovině není zakotveno právo obviněného, omezeného na osobní svobodě vazbou, aby o jeho žádosti o propuštění z vazby soud rozhodl ve lhůtě pěti dnů (viz usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 760/06 , http://nalus.usoud.cz).

Pouze situace, kdy došlo k překročení lhůt dovoleného trvání vazby nebo lhůt pro periodickou kontrolu trvání důvodů vazby, činí vazbu nezákonnou a protiústavní, mající za následek propuštění obviněného z vazby.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Po posouzení naléhavosti věci v návaznosti na ostatní případy, které právě Ústavní soud řeší, a po zvážení všech okolností Ústavní soud neshledal věcné ani zákonné důvody pro projednání ústavní stížnosti mimo pořadí z důvodu naléhavosti podle § 39 zákona o Ústavním soudu.

Navíc, v daném případě postupoval Ústavní soud od samého počátku tak, aby věc stěžovatele byla projednána co nejrychleji.

Proto v tomto směru nepřijal žádné usnesení.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. června 2010 Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu