Decision detail

I.ÚS 1108/10 #2

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2010:1.US.1108.10.2
Date: 18. 8. 2010
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 1108/10 ze dne 18. 8. 2010

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Š. Ch., zastoupeného Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 29. 2. 2008, čj. 12 C 290/2003-238, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2009, čj. 15 Co 326/2008-271, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2010, čj. 28 Cdo 3148/2009, za účasti Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označeným rozhodnutím, jimž vytýká porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl.

36 Listiny základních práv a svobod, práva na spravedlivý proces, zaručeného čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i principu právní jistoty dle čl.

1 odst.

1 Ústavy ČR.

Těchto pochybení se měly obecné soudy dopustit nesprávným posouzením otázky promlčení, platnosti či neplatnosti smlouvy, rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, jakož i tím, že se nevypořádaly s tvrzeními a důkazy stěžovatele, v důsledku čehož jejich rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna.

Z přiložených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti: Soud I. stupně rozsudkem ze dne 10.

2005, čj.

12 C 290/2003-111, zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení částky 777 968 Kč s příslušenstvím.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11.

2006 tento rozsudek soudu I. stupně zrušil.

Soud I. stupně - poté, co po řadě nepřehledných podání, jimiž stěžovatel neustále měnil odůvodnění žaloby a výši požadované částky, připustil změnu žaloby - rozsudkem ze dne 29.

2008, čj.

12 C 290/2003-238, žalobu stěžovatele zamítl.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9.

2009, čj.

15 Co 326/2008-271, rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 18.

2010, čj.

28 Cdo 3148/2009-291, dovolání stěžovatele odmítl.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl.

83 Ústavy).

Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností.

K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Ústavní stížnost je svou podstatou polemikou se závěry obecných soudů především stran posouzení neplatnosti hospodářské smlouvy ze dne 29.

1991, prolmčení a otázky, zda námitka promlčení je či není v rozporu s dobrými mravy.

Tím však stěžovatel staví Ústavní soud do pozice, která mu zjevně nepřísluší, neboť - jak bylo právě řečeno - Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti, a nikoliv dalším soudem jednajícím a rozhodujícím v civilním řízení soudním.

Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že rozhodnutí obecných soudů nejsou řádně odůvodněna.

V tomto směru nelze obecným soudům nic vytknout, a naopak je namístě vyzdvihnout odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, jež se - i přesto, že jde pouze o usnesení o odmítnutí dovolání - vypořádalo s námitkami stěžovatele velmi podrobně a přehledně.

Nejvyšší soud se zabýval především klíčovou otázkou promlčení a posoudil ji nejen pro případ, kdy by smlouva byla platná, ale i pro případ její neplatnosti; v rámci toho dále velmi důkladně rozlišil jednotlivé varianty, které mohly nastat.

Na základě těchto úvah dospěl Nejvyšší soud k závěru, že pohledávka stěžovatele je promlčená, ať již bude posouzena jako plnění ze smlouvy, nebo jako plnění z neplatného právního úkonu.

Důkladně se zabýval také otázkou, zda lze námice promlčení odepřít její účinky proto, že byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy; dospěl k závěru, že nikoliv, a naopak její uplatnění aproboval jako adekvátní projev právní jistoty.

Z ústavního hlediska nemá zdejší soud těmto závěrům co vytknout a odkazuje na ně.

Pro úplnost je nutno dodat, že otázka, zda je smlova platná, či nikoliv, nemá pro posouzení věci rozhodující význam, neboť pohledávka stěžovatele je již v každém případě promlčena, jak přesvědčivě dovodil Nejvyšší soud.

Na závěru, že pohledávka stěžovatele je již promlčena, nic nemění ani dopis ze dne 14.

1993.

Nelze souhlasit s tím, že by tímto dopisem mělo dojít k uznání závazku, jak se domnívá stěžovatel.

Jedná se pouze o návrh dohody řešící nastalou situaci, který předpokládal přijetí ze strany stěžovatele; krom toho šlo o návrh podmíněný, neboť pro případ, že by jej stěžovatel nepřijal, setrvával vedlejší účastník na svém dosavadním stanovisku.

Viz závěr dopisu: "V případě, že nesouhlasíte s naším návrhem, trváme na svém stanovisku obsaženém v dopise ze dne 18.

1992, to je na přepracování faktury a dokladování účtovaných položek".

Je tedy zřejmé, že zmíněný dopis za uznání závazku vydávat nelze.

Konečně rozpor námitky promlčení s dobrými mravy nelze spatřovat ani v tom, že "právě zásluhou stěžovatele oba vedlejší účastníci zavedli výrobu plastových profilů se stomilionovými ročními obraty a prospěchem pro sebe".

Jak konstatoval Ústavní soud např. v nálezu sp. zn.

ÚS 643/04 , "námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn.

II.ÚS 309/95 , rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn.

25 Cdo 1839/2000)".

Jinak řečeno, musí zde existovat výjimečné okolnosti, které ospravedlňují pozdní uplatnění práva a prolomení principu právní jistoty.

Skutečnost, že protistrana získává v důsledku činnosti stěžovatele majetkový prospěch, však takovou okolností zjevně není.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 18. srpna 2010 Vojen Güttler, v.r. předseda senátu