Decision detail

IV.ÚS 3292/07 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:4.US.3292.07.1
Date: 19. 2. 2009
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3292/07 ze dne 19. 2. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Jiřího Muchy a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele L. T., zastoupeného JUDr. Alešem Liskem, advokátem se sídlem Pontassievská 918/1, Znojmo, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 57 Ca 39/2007-96 ze dne 12. 10. 2007, rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 58/2005-70 ze dne 19. 7. 2007, rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje č. j. JMK 1455/2003 OLP ze dne 3. 3. 2003 a rozhodnutí Komise k projednávání přestupků obce Šatov ze dne 15. 10. 2002, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 27.

12.

2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů veřejné moci.

Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozhodnutím Komise k projednávání přestupků obce Šatov ze dne 15.

10.

2002 uznán vinným z přestupku proti majetku dle § 50 odst.

1 písm. a) zákona č.

200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), jehož se měl dopustit tím, že dne 10.

2002 v 6.45 hod. v Hatích, v prodejně DUTY FREE SHOP D.L.D, s. r. o., odcizil 1 ks kartonu značky Marlboro v hodnotě 450 Kč.

Za tento přestupek byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 500 Kč a současně byl zavázán uhradit náklady řízení ve výši 500 Kč.

Stěžovatel následně podal odvolání, které Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím č. j.

JMK 1455/2003 OLP ze dne 3.

2003 zamítl a napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.

Rozhodnutí krajského úřadu napadl stěžovatel žalobou, na jejímž základě Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j.

57 Ca 143/2003-49 ze dne 25.

2005 rozhodnutí krajského úřadu i rozhodnutí Komise k projednávání přestupků obce Šatov pro vady řízení zrušil a věc vrátil k novému projednání.

Tento rozsudek byl na základě kasační stížnosti krajského úřadu zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j.

3 As 58/2005-70 ze dne 19.

2007 a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud pak žalobu stěžovatele rozsudkem č. j.

57 Ca 39/2007-96 ze dne 12.

10.

2007 zamítl.

Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu souběžně s ústavní stížností i kasační stížnost, ta však byla usnesením Nejvyššího správního soudu č. j.

3 As 13/2008-116 ze dne 16.

2008 jako nepřípustná odmítnuta.

Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle zrekapituloval předchozí průběh řízení, přičemž vyjádřil přesvědčení, že postupem správních orgánů, jakož i obecných soudů, ústícím ve vydání napadených rozhodnutí, došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, zakotvených v čl.

2 a čl.

36 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel vytýkal Nejvyššímu správnímu soudu, že dostatečně nezohlednil, že předmětný skutek byl prošetřován opožděně, a byl proto důvod věnovat se důkazní situaci mnohem důsledněji.

Stěžovatel v této souvislosti namítal, že nebyla nijak ověřena věrohodnost svědkyň P.

G. a H.

A., prodavaček v prodejně, kde mělo dojít ke spáchání přestupku, jejichž výpovědi představovaly v přestupkovém řízení rozhodující důkaz.

Stěžovatel dovozoval, že tyto výpovědi mohly být ovlivněny jak vzájemným vztahem obou svědkyň, neboť tyto jsou dlouhodobými spolupracovnicemi, tak jejich vztahem ke stěžovateli, s nímž se pravidelně setkávaly při přechodu státní hranice.

Nejvyšší správní soud považoval okolnosti jako údajně nefunkční kamerový systém, nepřítomnost člena ochranky a nestandardní postup prodavaček při zjištění údajného přestupku za nezpůsobilé zpochybnit věrohodnost předmětných svědeckých výpovědí.

Stěžovatel se naopak domníval, že za situace, kdy tyto výpovědi nebyly konfrontovány s dalšími důkazy, nebylo možno učinit spolehlivý závěr o jejich pravdivosti a mělo být přistoupeno k provádění dalšího dokazování.

Jestliže tak správní orgán neučinil, nedostál své povinnosti zjistit přesně a úplně skutkový stav věci, jakož ani požadavku nestranného rozhodování.

Stěžovatel rovněž podotkl, že skutečnost, že byl svědkem mjr.

A. na základě obecného a vágního popisu identifikován jako jeho podřízený, mohla svědčit pouze o tom, že danou prodejnu navštívil, což ostatně nikdy nepopíral.

Stěžovatel měl dále za to, že Nejvyšší správní soud nebyl na základě § 110 odst.

3 zákona č.

150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, oprávněn určovat krajskému soudu, jaké závěry má z provedených důkazů vyvodit, a jestliže tak učinil, porušil zásadu volného hodnocení důkazů.

Konečně stěžovatel poukázal na skutečnost, že odsouzení za zdánlivě drobný prohřešek v rámci správního práva trestního pro něj mělo závažné následky, neboť byl jako policista propuštěn ze služebního poměru a v důsledku toho došlo ke zhoršení jeho sociální a následně i zdravotní situace s vážnými dopady ve sféře jeho rodinného života.

Povinnost zjistit skutkový stav co nejúplněji by proto ve správním řízení měla být respektována stejně důsledně jako v řízení trestním, neboť následky mohou být obdobné.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu č. j.

57 Ca 39/2007-96 ze dne 12.

10.

2007, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j.

3 As 58/2005-70 ze dne 19.

2007, rozhodnutí krajského úřadu č. j.

JMK 1455/2003 OLP ze dne 3.

2003 a rozhodnutí Komise k projednávání přestupků obce Šatov ze dne 15.

10.

2002, svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí.

Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatele s hodnocením věrohodnosti svědeckých výpovědí a v návaznosti na ně i tvrzení, že dokazování v přestupkovém řízení nebylo provedeno v dostatečném rozsahu, v důsledku čehož nebyl správně a úplně zjištěn skutkový stav věci.

Ústavní soud v této souvislosti především odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy (správními orgány), a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1.

1994, sp. zn.

III.

ÚS 23/93 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č.

5, str.

41).

Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20.

1995 sp. zn.

III.

ÚS 84/94 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č.

34, str.

257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30.

11.

1995 sp. zn.

III.

ÚS 166/95 , publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č.

4, nález č.

79, str.

255 a násl.).

Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl.

Správní orgány svá rozhodnutí, na jejichž základě dospěly k závěru o vině stěžovatele, logicky a srozumitelně odůvodnily, krajský a Nejvyšší správní soud poté podrobně vyložily, z jakých důvodů měly za to, že věc byla správními orgány správně a úplně posouzena jak po stránce skutkové, tak po stránce právní.

Všechny výše uvedené orgány se důsledně vypořádaly s námitkami, které před nimi stěžovatel v průběhu řízení uplatnil.

Tvrzení stěžovatele, že Nejvyšší správní soud nepřípustně přehodnocoval provedené důkazy, nebylo možno přisvědčit.

Z odůvodnění rozsudku krajského soudu č. j.

57 Ca 143/2003-49 ze dne 25.

2005 nikterak nevyplývalo, že by tento soud hodnotil výpovědi svědkyň P.

G. a H.

A. jako nevěrohodné.

Krajský soud toliko uvedl, že z důvodu jejich rozpornosti nelze jednoznačně dospět k závěru o zaviněném protiprávním jednání stěžovatele.

Nejvyšší správní soud pak v rozsudku č. j.

3 As 58/2005-70 ze dne 19.

2007 blíže vymezil, jaké jednání naplňuje skutkovou podstatu přestupku proti majetku dle § 50 odst.

1 písm. a) zákona o přestupcích, přičemž konstatoval, že v části, která je z hlediska posouzení odpovědnosti stěžovatele za přestupek relevantní, se výpovědi svědkyň shodovaly, a proto shledal závěr krajského soudu o nutnosti provedení dalšího dokazování nesprávným.

Co se dále týče rozsahu dokazování, nutno podotknout, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvedl žádné skutečnosti způsobilé správnost a úplnost skutkového stavu zjištěného správními orgány, resp. obecnými soudy, zásadním způsobem zpochybnit.

Toliko povšechná tvrzení o možné podjatosti svědkyň v této souvislosti neobstojí.

Je možno rovněž odkázat na podrobný rozbor obsažený v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j.

3 As 58/2005-70 ze dne 19.

2007, z nějž vyplývá, že to byl naopak stěžovatel, jehož výpovědi v rámci obhajoby nebyly v průběhu řízení konzistentní.

Ústavní soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že neshledal existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich odvozenými právními závěry, proto mu nepříslušelo úvahy obecných soudů, resp. správních orgánů, jakkoliv přehodnocovat.

Skutečnost, že tyto orgány při hodnocení provedených důkazů dospěly k závěrům, s nimiž se stěžovatel neztotožňoval, porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces nezakládá.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2009 Vlasta Formánková předsedkyně senátu