Decision detail

IV.ÚS 3131/08 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:4.US.3131.08.1
Date: 23. 1. 2009
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 3131/08 ze dne 23. 1. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 23. ledna 2009 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky Ing. J. K., zastoupené JUDr. Marií Hoffovou, advokátkou se sídlem Nad Rokoskou 33/1319, Praha 8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 310/2008-93 ze dne 16. 9. 2008 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 27 C 79/2004-53 ze dne 19. 2. 2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 22.

12.

2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud v prvé řadě zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, neměl by Ústavní soud realizaci této pravomoci bránit tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán.

Dle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č.

83/2004 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o postup dovolacího soudu podle ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")].

Z výše uvedeného plyne, že stěžovatel není z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti nucen podat dovolání, jestliže by jeho přípustnost byla opřena pouze o důvod uvedený v § 237 odst.

1 písm. c) občanského soudního řádu.

Pokud však stěžovatel možnosti podat dovolání využije, potom běh lhůty k podání ústavní stížnosti počíná až okamžikem doručení rozhodnutí dovolacího soudu, a to i ve vztahu k rozhodnutím, jež byla dovoláním napadena (§ 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu).

Od účinnosti zákona č.

83/2004 Sb., kterým se mění zákon o Ústavním soudu, tak odpadá důvod pro souběžné podání dovolání a ústavní stížnosti, neboť i v situaci, kdy dovolací soud shledá, že dovolání není pro absenci zásadního právního významu přípustné, zůstává lhůta pro podání ústavní stížnosti zachována.

Na základě sdělení Obvodního soudu pro Prahu 8 bylo zjištěno, že stěžovatelka podala souběžně s ústavní stížností dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) občanského soudního řádu.

Jak již Ústavní soud konstatoval, takový postup není podle platné právní úpravy nutný, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu i proti napadenému rozhodnutí počne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Ostatně i z toho, že stěžovatelka podala dovolání, lze usoudit, že se sama domnívá, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení.

Pokud by byla ústavní stížnost Ústavním soudem věcně posouzena dříve než o dovolání rozhodne Nejvyššího soud, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

Pokud by naopak Ústavní soud vyčkával, jak rozhodne Nejvyšší soud, zbytečně by prodlužoval délku svého řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž ovšem, jak již bylo vyloženo, není důvod.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a ústavní stížnost je tedy podána předčasně.

Odmítnutí stávající ústavní stížnosti ovšem stěžovatelku nikterak nepoškozuje, neboť v případě, že Nejvyšší soud dovolání nevyhoví, bude tato moci podat novou ústavní stížnost a v ní zohlednit i průběh a výsledky dovolacího řízení.

Z důvodů výše vyložených Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2009 Michaela Židlická soudce zpravodaj