Decision detail

IV.ÚS 2116/07 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:4.US.2116.07.1
Date: Sep 10, 2009
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2116/07 ze dne 9. 10. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele V. F., zastoupeného Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem se sídlem Plzeň, Lochotínská 18, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva obrany České republiky, Vojenského úřadu sociálního zabezpečení, č. j. 490808/353/409/SD ze dne 5. 1. 2005, proti rozhodnutí Ministerstva obrany České republiky, Sekce personální, č. j. 421/3-221/2005/DP-7542 ze dne 3. 3. 2005, proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 16 Cad 88/2005 ze dne 25. 1. 2006 a proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 43/2006-105 ze dne 23. 5.2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 14.

2007 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené.

Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních orgánů a soudů správního soudnictví, neboť má za to, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou mu garantována zejména čl.

3 odst.

1, čl.

4 odst.

1, čl.

30 odst.

1 a čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

2 odst.

3 a čl.

95 odst.

2 Ústavy.

Stěžovatel podle svého tvrzení předložil jak Nejvyššímu správnímu soudu, tak Krajskému soudu v Plzni řadu důkazů, nicméně oba správní soudy věc nesprávně zhodnotily, nezrušily vadná a nezákonná rozhodnutí správních orgánů, čímž nezajistily stěžovateli řádnou právní ochranu.

Ke genezi celé věci je možno poznamenat, že stěžovatel k podání ústavní stížnosti přistoupil poté, co rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta jeho kasační stížnost, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25.

2006 č. j.

16 Cad 88/2005-60.

Tímto rozsudkem byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva obrany ČR č. j.

421/3-221/2005/DP-7542 ze dne 3.

2005.

Ministerstvo obrany ČR jím zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení (dále jen "VÚSZ") č. j.

490808/353/409/SD ze dne 5.

2005, jímž byl stěžovateli přiznán od 8.

2004 starobní důchod ve výši 6991 Kč.

Starobní důchod byl přitom stěžovateli přiznán na základě Smlouvy mezi ČR a Ukrajinou o sociálním zabezpečení č.

29/2003 Sb. m. s. (dále jen "Smlouva") a Správního ujednání k provádění Smlouvy mezi ČR a Ukrajinou č.

96/2003 Sb. m. s. (dále jen "Správní ujednání"), a podle ustanovení § 9 odst.

2 zákona č.

582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, podle ustanovení § 74 zákona č.

155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen "zákon č.

155/1995 Sb."), a konečně na základě rozhodnutí Personální sekce Ministerstva obrany o odvolání č. j.

421/3-221/2001-7542-DP ze dne 20.

12.

2004.

Hlavní námitkou stěžovatele ve správním (resp. soudněsprávním) řízení - a konečně i v řízení o ústavní stížnosti - je pak údajný rozpor mezi čl.

7 výše citovaného Správního ujednání a čl.

18 citované Smlouvy, jenž ve svých důsledcích vede k tomu, že citované Správní ujednání odporuje ústavnímu pořádku České republiky.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl.

83 Ústavy), nejprve připomíná, že v zásadě není povolán k výkladu jednoduchého (podústavního práva), neboť ten náleží soudům obecným (správní soudy z toho nevyjímaje).

Především soudy vyšších stupňů mají za úkol zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování a v rámci tohoto oprávnění činit výklad podústavního práva.

Ústavní soud může do této jejich pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že jejich postup vykazuje znaky protiústavnosti.

V reakci na námitky stěžovatele tedy Ústavní soud zvažoval pouze to, zda napadený výklad příslušných ustanovení Smlouvy, Správního ujednání a na ně navazujících národních předpisů není interpretací natolik extrémní, že by vybočoval z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny.

Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal.

Naopak z ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel opakované uvádí tytéž námitky, jimiž se zabývaly jak správní orgány, tak zejména soudy správního soudnictví.

Ostatně právě z odůvodnění napadených rozsudků správního soudnictví je patrné, že soudy posoudily a vyložily aplikovaná ustanovení Smlouvy a Správního ujednání ústavněkonformním způsobem a současně vysvětlily jejich vzájemný vztah i relaci k národním předpisům.

Ústavní soud se s jejich výkladem ztotožňuje.

K posílení správnosti jejich výkladu pak Ústavní soud zdůrazňuje, že na obdobném principu, na němž jsou založeny aplikované články Smlouvy a Správního ujednání, je založena většina dvoustranných mezinárodních smluv o sociálním zabezpečení, které Česká republika uzavřela.

Taková úprava přitom splňuje svůj účel - tím je nejen snaha zamezit problémům spojeným s případnou transformací výdělků pro výpočty důchodů v různých smluvních státech, ale i vůle ochránit pojištěnce od rizika rozmělnění průměrného výdělku či vyměřovacího základu.

Na tom lze pak těžko spatřovat cokoli protiústavního.

Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 9. října 2009 Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu