Decision detail

IV.ÚS 2030/08 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:4.US.2030.08.1
Date: Dec 2, 2009
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 2030/08 ze dne 12. 2. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Radimem Kubicou, advokátem, AK se sídlem Lysohorského 702, 738 01 Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 8 Tdo 507/2008, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. 2 To 115/2007 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2006 čj. 46 T 6/2000-1368 takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími a řízením jim předcházejícím byla porušena jeho práva zaručená články 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článek 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a navrhuje, aby napadená rozhodnutí byla Ústavním soudem zrušena.

II.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 46 T 6/2000, ze kterého zjistil následující skutečnosti: Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2005 čj. 46 T 6/2000-1101 byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 roků se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností na dobu 6 roků. Podle § 228 odst. 1 byla stěžovateli a spoluobžalovanému uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené obchodní společnosti škodu ve výši 39,816.503,- Kč s příslušným úrokem a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato společnost se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti citovanému rozsudku podali stěžovatel i spoluobžalovaný odvolání, z jejichž podnětu Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 14. 2. 2006 sp. zn. 2 To 115/2005 napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě. Po doplnění dokazování dle pokynů odvolacího soudu rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 12. 2006 čj.. 46 T 6/2000-1368 tak, že stěžovatele znovu uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině, a odsoudil jej ke stejným trestům jako v prvním odsuzujícím rozsudku. O nároku poškozené obchodní společnosti na náhradu škody nebylo rozhodováno, neboť tato v mezidobí zanikla. I proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 12. 2007 sp. zn. 2 To 115/2007 zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Ve výroku o vině zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním opřeným o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 8 Tdo 507/2008 toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

III.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti podstata pochybení obecných soudů spočívá v nesprávném právním posouzení skutku, které vychází do značné míry z neúplně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel namítá, že rozsah dokazování byl nedostatečný, nebylo vyhověno jeho návrhům na doplnění dokazování, v důsledku čehož nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Stěžovatel podrobně rozvádí jednotlivé důkazy ve věci provedené, polemizuje se způsobem jejich hodnocení obecnými soudy, nabízí vlastní skutkové závěry a tvrdí, že jednání, které je popsáno v odůvodnění odvolacího soudu a ve výroku soudu prvního stupně, není trestným činem podvodu. Konkrétně namítá, že neuvedl v omyl statutárního zástupce poškozené obchodní společnosti (v posuzované věci spoluobžalovaného), neboť jednali ve shodě, příčinná souvislost mezi uvedením v omyl a způsobením škody nebyla prokázána a nesouhlasí se závěrem soudů, že vrácení finančních prostředků bylo vázáno na budoucí nejistou událost. Dále namítá, že v řízení před odvolacím soudem bylo porušeno jeho právo na přítomnost při veřejném zasedání; soud jednal v jeho nepřítomnosti, ač se omluvil a na své účasti trval, přičemž nebyl poučen o tom, že soud může jednat bez jeho účasti. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel rovněž v tom, že s ohledem na délku trestního stíhání a dobu, kdy se stal předmětný skutek, mu byl uložen nepřiměřený trest.

IV.

Soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak je shora konstatováno, podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v polemice s rozsahem provedeného dokazování, s hodnocením důkazů a v nesouhlasu se skutkovými i právními závěry obecných soudů.

Podle článku 90 Ústavy České republiky jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, přičemž hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem.

Ústavní soud, který součástí soustavy obecných soudů není, nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při něm nedošlo k porušení ústavně garantovaného základního práva nebo svobody.

Ústavní soud již v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod.

Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (čl.

83 a 87 odst.

1 písm. d) Ústavy České republiky).

Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování vyvozená skutková zjištění jsou v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 84/94 , publ. in Sb. n. u., sv.

3, str.

257, sp. zn.

III.

ÚS 166/95 , tamtéž, sv.

4, str.

255).

Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.

Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a řízení jako celek nebylo spravedlivé.

V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení, v rámci své obhajoby a zejména v celém rozsahu opakovaně v odvolání a dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích.

Ústavní soud připomíná rovněž ustálenou rozhodovací praxi, z níž vyplývá, že stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť, jak shora uvedeno, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o extrémní rozpory mezi provedenými důkazy a vyvozeným skutkovým stavem zakládající vykročení z mezí ústavních kautel (srov. např. nálezy sp. zn.

ÚS 272/01 , in Sb. n. u., sv.

34, str.

9, sp. zn.

II.

ÚS 182/02 , tamtéž, sv.

31, str.

165 a usnesení sp. zn.

III.

ÚS 375/04 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Takovéto vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo.

Je třeba zdůraznit, že Vrchní soud v Olomouci po přezkoumání prvního odsuzujícího rozsudku dospěl k závěru, že dosavadní skutková zjištění nalézacího soudu jsou nejasná a neúplná, nalézací soud se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, a proto k řádnému objasnění věci je třeba důkazy již provedené opakovat a provádět i důkazy další.

Vzhledem k rozsahu nutného doplnění dokazování rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání.

Krajský soud v Ostravě po vrácení věci respektoval pokyny odvolacího soudu, a to jak ve vztahu k provedení důkazů nutných pro objasnění věci, tak i ke způsobu odůvodnění svých závěrů ve smyslu § 125 odst.

1 tr. ř.

V odůvodnění druhého odsuzujícího rozsudku obsáhle popsal důkazy, které ve věci provedl, tyto vyhodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst.

6 tr. .ř, přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl ke skutkovému zjištění týkajícímu se výroku o vině stěžovatele a v důsledku jakých úvah jednotlivým důkazům přikládal důkazní sílu co do věrohodnosti a relevance ve vztahu ke skutkovému základu věci.

Patřičnou pozornost věnoval soud prvního stupně i vyvrácení obhajoby stěžovatele (viz str.

5-54 rozsudku).

Zákonným způsobem odůvodnil rovněž právní závěry, které ze zjištěného skutkovému stavu vyvodil (str.54-56 rozsudku).

Stěžovatel i ve svém druhém odvolání rozvedl námitky vztahující se k hodnocení důkazů, ke skutkovým zjištěním a právním závěrům nalézacího soudu.

Vrchní soud v Olomouci se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami zabýval a ač se ztotožnil se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, znovu rozvedl a zhodnotil zásadní důkazy usvědčující stěžovatele.

Ztotožnil se rovněž s právní kvalifikací jednání stěžovatele (§ 250 odst.

1, 4 tr. zák.), a i tak se zabýval námitkami stěžovatele týkající se neprokázání zákonného znaku "uvedení v omyl", absence příčinné souvislosti mezi prokázaným jednáním a způsobenou škodou; odchýlil se pouze v hodnocení formy zavinění - na rozdíl od nalézacího soudu dospěl závěru, že stěžovatel jednal nejméně v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák. (viz str.

11-18 rozsudku).

Naproti tomu vyslovil odvolací soud nesouhlas se závěry nalézacího soudu týkajícími se výroku o trestu, který - v souladu s námitkou stěžovatele uplatněnou v odvolání - shledal nepřiměřeně přísným s ohledem na uplynutí doby od spáchání žalovaného skutku a na délku trestního řízení.

S poukazem i na současnou rozhodovací soudní praxi proto odvolací soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu ohledně stěžovatele a sám rozhodl o uložení trestu odnětí svobody zcela mírně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby, zařadil stěžovatele pro výkon trestu do mírnějšího typu věznice a rovněž trest zákazu činnosti uložil na kratší dobu.

Dále Ústavní soud konstatuje, že jednou ze součástí práva na spravedlivý proces je právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch a v této souvislosti odkazuje na své stanovisko (nález sp. zn.

IV.

ÚS 463/2000 , in Sb. n. u., sv.

23, str.

191), v němž konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi nejen možnost vyjádřit se k provedeným důkazům (čl.

38 odst.

2 Listiny), ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné.

Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět.

Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o těchto návrzích rozhodnout a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

I této povinnosti soudy v dané věci dostály.

Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku nadbytečnost provedení důkazů navrhovaných stěžovatelem dostatečným způsobem odůvodnil (str.

54 rozsudku).

Vzhledem k tomu, že stěžovatel důkazní návrhy uplatnil znovu v odvolání, rovněž odvolací soud podrobně odůvodnil nadbytečnost provádění dalších důkazů (str.

8-11 rozsudku).

V průběhu veřejného zasedání v řízení o odvolání bylo na návrh obhajoby dokazování pouze doplněno podle § 213 odst.

1 tr. ř. čtením listinných materiálů (prohlášení 5 osob), které byly obhájcem předloženy až při tomto zasedání.

Tyto listiny odvolací soud považoval za nevěrohodné a tento svůj závěr rovněž vyčerpávajícím způsobem odůvodnil (str.

11-14 rozsudku).

Rovněž Nejvyšší soud se přesvědčivě vypořádal s námitkami stěžovatele vztahujícími se k důkaznímu řízení a k právním závěrům vyvozeným ze zjištěného skutkového stavu.

Odůvodnil závěr, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky k tomu, aby se Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení zabýval hodnocením skutkových námitek, tj. podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (str.8-10 usnesení).

Naproti tomu se Nejvyšší soud vyčerpávajícím způsobem vypořádal s námitkami stěžovatele týkajícími se právního posouzení žalovaného skutku, a to naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst.

1, 4 tr. zák.

Podrobně se zabýval zejména naplněním zákonného znaku "uvedení v omyl" (str.11-14 usnesení), neexistencí totožného průběhu jednání stěžovatele a spoluobžalovaného (str.

14-15 usnesení) a příčinnou souvislostí mezi jednáním stěžovatele a způsobenou škodou (str.

15 usnesení).

Všechny tyto námitky shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými.

Ústavní soud po přezkoumání napadených soudních rozhodnutí v návaznosti na spisový materiál dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části týkající se důkazního řízení a skutkových i právních závěrů obecných soudů zjevně neopodstatněná.

Nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že soudy neprovedly důkazy potřebné pro objasnění skutkového stavu věci a nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů.

Rovněž právní závěry vyvozené ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily zákonným způsobem.

Vzhledem k tomu, že s námitkami stěžovatele uplatněnými v této části ústavní stížnosti se již soudy odvolací a dovolací vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, přičemž odůvodnění napadených soudních rozhodnutí jsou v souladu s ustanoveními § 125 odst.

1 a § 134 odst.

2 tr. ř., Ústavní soud nepovažuje za nezbytné se předmětnými námitkami podrobněji zabývat a na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů odkazuje.

Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se veřejného zasedání Vrchního soudu v Olomouci dne 3.

12.

2007, kdy bylo rozhodnuto o jeho odvolání, konstatuje Ústavní soud, že i s touto námitkou se soudy odvolací a dovolací zákonným způsobem vypořádaly.

Odvolací soud, který při veřejném zasedání rozhodl podle § 263 odst.

4 tr. ř. per analogiam, že bude jednáno v nepřítomnosti stěžovatele, podrobně v odůvodnění rozsudku tento postup odůvodnil, rozvedl způsob vyrozumívání stěžovatele o nařízených veřejných zasedáních a o poučení o náležitostech omluvy neúčasti a možných negativních následcích nedostatečné omluvy (str.

7-8 rozsudku).

Rovněž Nejvyšší soud se s touto námitkou stěžovatele řádně vypořádal.

Konstatoval, že stěžovatel byl o konání veřejného zasedání dne 3.

12.

2007 řádně a včas vyrozuměn, přičemž byl poučen i o tom, že veřejné zasedání se může konat v jeho nepřítomnosti.

Předmětného veřejného zasedání se zúčastnil obhájce stěžovatele a ač stěžovatelovu nepřítomnost omlouval s tím, že stěžovatel na účasti trvá, nepředložil odvolacímu soudu lékařskou zprávu, z níž by vyplývalo, že zdravotní stav stěžovatele mu brání v účasti při jednání před soudem.

Stěžovatel sám svoji nepřítomnost neomluvil a lékařskou zprávu osvědčující jeho zdravotní stav soudu taktéž nedoručil.

Dovolací soud dospěl k závěru, že jednání odvolacího soudu v nepřítomnosti stěžovatele nebylo zásahem do práva na projednání věci v jeho přítomnosti. (Viz str.

5-8 usnesení.) Ústavní soud se ztotožňuje s odůvodněním postupu podle § 263 odst.

4 tr. ř. per analogiam ze strany obou soudů a na tato odkazuje.

Pouze dodává, že námitka stěžovatele, že nebyl vyrozuměn o tom, že pokud nepředloží lékařskou zprávu s akceptovatelnými důvody pro omluvu neúčasti, může být konáno veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, je neopodstatněná a v rozporu se spisovým materiálem.

Vedle poučení při vyrozumění o konání veřejném zasedání doručil odvolací soud stěžovateli samostatná podrobná poučení ze dne 6.

11.

2007 a 19.

11.

2007 (č.l.

1520 a 1534 trestního spisu) o náležitostech omluvy a o možnosti konat neveřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, nebude-li omluva shledána důvodnou.

Ústavní soud zdůrazňuje, že doklady o zdravotním stavu předložené stěžovatelem v průběhu odvolacího řízení neosvědčovaly jeho aktuální zdravotní stav ke dni 3.

12.

2007 a nevyplývala z nich potřebná skutečnost, že stěžovatel není schopen se veřejného zasedání zúčastnit.

Jak vyplývá z trestního spisu, byl stěžovatel o konání postupně nařizovaných veřejných zasedáních vyrozumíván v souladu s § 233 odst.

1, 2 tr. ř. a o následcích nedostatečné omluvy byl opakovaně poučován.

Vzhledem k tomu, že při veřejném zasedání dne 3.

12.

2007 byl přítomen obhájce stěžovatele, stěžovatel práva osobně se účastnit řízení před soudem nevyužil a nepřítomnost řádně neomluvil, postupoval Krajský soud v Ostravě v souladu s ustanovením § 263 odst.

4 tr. ř. per analogiam.

Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že v daném případě k porušení namítaného ústavně zaručeného základního práva ve smyslu čl.

38 odst.

2 Listiny nedošlo.

I tuto námitku stěžovatele tudíž Ústavní soud shledal neopodstatněnou.

Pokud jde o námitku týkající se délky trestního řízení uplatněnou stěžovatelem v odvolání i v dovolání a opakovanou v ústavní stížnosti, konstatuje Ústavní soud, že i s touto se soudy odvolací a dovolací řádně vypořádaly.

Odvolací soud po zvážení časového odstupu od doby spáchání trestné činnosti a celkové délky trestního řízení, ale i s přihlédnutím k celkové výši způsobené škody dosahující osminásobku dolní hranice zákonem stanovené škody velkého rozsahu, odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, tj. zcela mírně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby (5 - 12 let odnětí svobody) se zařazením pro výkon trestu do věznice s dozorem a k trestu zákazu činnosti v trvání 5 let.

Odvolací soud tedy - ve srovnání s výrokem o trestu soudu prvního stupně - odsoudil stěžovatele ke kratšímu trestu odnětí svobody se zařazením do věznice mírnějšího typu a ke kratšímu trestu zákazu činnosti.

Rovněž Nejvyšší soud se pečlivě zabýval námitkou stěžovatele týkající se nepřiměřenosti trestu.

Velmi podrobně rozvedl časové údaje týkající se provádění úkonů orgány činnými v trestním řízení v dané věci, a to zejména ve fázi řízení před soudy a konstatoval, že od spáchání činu uplynula doba necelých třinácti let a řízení trvalo po dobu téměř osmi let.

Podrobně se zabýval rovněž všemi skutečnostmi, které měly vliv na celkovou dobu trestního řízení se závěrem, že postup orgánů činných v trestním řízení, zejména soudu prvního stupně, nebyl bezchybný a plynulý a konkretizoval zásadní průtahy na straně soudu v dané věci.

Na druhé straně zdůraznil relativní náročnost dokazování v posuzované věci a skutečnost, že celkovou délku trestního řízení ovlivnil i stěžovatel svojí nepřítomností a žádostmi o odročení jednání soudu.

Za této situace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že byť i délka řízení byla nepřiměřená, nelze se ztotožnit s názorem stěžovatele, že průtahy ve věci nebyly v úvahách o druhu a výměře trestu dostatečně zohledněny.

Ústavní soud konstatuje, že časový odstup od spáchání trestné činnosti a délka řízení byly v dané věci zohledněny při rozhodování o druhu a výši ukládaných trestů odvolacím soudem a rovněž dovolací soud posouzení výroku o trestu věnoval dostatečnou pozornost.

Oba soudy ve svých rozhodnutích konstatovaly porušení zásady přiměřené délky řízení a tuto skutečnost odvolací soud kompenzoval zmírněním trestů, což dovolací soud plně akceptoval a své závěry o postupu podle ustanovení § 265i odst.

1 písm. e) tr. ř. i ve vztahu k námitce týkající se délky řízení zákonným způsobem odůvodnil.

I za situace, že by bylo možno považovat dobu trvání trestního řízení v dané věci za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu ustanovení čl.

38 odst.

2 Listiny a čl.

6 odst.

1 Úmluvy, bylo by toto porušení kompenzováno uložením mírnějších trestů odnětí svobody a zákazu činnosti odvolacím soudem.

Ústavní soud proto i tuto námitku stěžovatele považuje za neopodstatněnou, přičemž zdůrazňuje, že posuzování přiměřenosti předmětné kompenzace mu nepřísluší.

VI.

Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem a rozhodnutími obecných soudů v přezkoumávané věci ústavně zaručená práva stěžovatele, jichž se dovolává v ústavní stížnosti, ani žádná jiná základní práva garantovaná Listinou či Úmluvou, porušena nebyla. Ústavní stížnost stěžovatele byla proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. února 2009 Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu