Decision detail

III.ÚS 2277/08 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:3.US.2277.08.1
Date: 19. 2. 2009
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2277/08 ze dne 19. 2. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DRIGA s. r. o., se sídlem v Praze 5, U Národní Galerie 478, zastoupené JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008, č. j. 6 Ads 77/2006-81, takto : Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl.

36 odst.

1, 2, 3 a čl.

37 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydané v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn.

12 Cad 1/2004 se podává následující.

Rozhodnutím Městské správy sociálního zabezpečení (dálen jen "žalovaná") ze dne 25.

11.

2003, č. j.

332-6003-730-30.10.2003-Ně, byl zamítnut návrh stěžovatelky na obnovu řízení ukončeného rozhodnutím žalované ze dne 27.

2003, č. j.

332-6003-592/18.8.2003/Kom.

Žalobu stěžovatelky podanou proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.

11.

2005, č. j.

12 Cad 1/2004-50, zamítl; podle jeho názoru zákonem stanovené důvody obnovy řízení stěžovatelka nedoložila.

Ke kasační stížnosti stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím rozsudek městského soudu zrušil a současně vyslovil, že se žaloba stěžovatelky odmítá.

V odůvodnění uvedl, že v řízení před správním orgánem byla stěžovatelka zastoupena daňovou poradkyní Ing.

R., a pakliže byl platební výměr č.

3/367/03/B správního orgánu prvního stupně ze dne 21.

2003, jímž byl stěžovatelce vyměřen nedoplatek na pojistném a odpovídající penále, doručen pouze stěžovatelce a nikoliv její zástupkyni, nebyly splněny podmínky řádného doručení, a rozhodnutí (platební výměr) dosud nenabylo právní moci.

Nedostatek pravomocného rozhodnutí (srov. § 62 odst.

1 správního řádu) pak překážel tomu, aby se žalovaná mohla návrhem stěžovatelky na obnovu řízení věcně zabývat.

Žalobu stěžovatelky tedy měl soud odmítnout pro předčasnost, neboť lhůta k jejímu podání (§ 72 odst.

1 s. ř. s.) dosud nezačala běžet.

Podle § 110 odst.

1 s. ř. s. tak učinil sám kasační soud, poté, co z uvedených důvodů napadené rozhodnutí městského soudu zrušil.

Stěžovatelka považuje za správný závěr, že platební výměr č.

3/367/03/B ze dne 21.

2003 nenabyl právní moci; nesouhlasí však s tím, že kasační soud žalobu pro předčasnost odmítl a žalobou napadené rozhodnutí nezrušil, neboť závěr o předčasnosti žaloby je podle ní možný jen tehdy, nebylo-li žalobou napadené rozhodnutí dosud doručeno.

O takovou situaci však v případě jí napadeného rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu nejde, neboť posléze řádně doručeno bylo.

Svým rozhodnutím Nejvyšší správní soud tak "chybně připustil", aby dál zůstalo v platnosti rozhodnutí žalované, jehož výrok je založen na nepravdivém odůvodnění, a to zejména ke sporné otázce doručení a nabytí právní moci rozhodného platebního výměru č.

3/367/03/B, a na něj navazujícího rozhodnutí o odvolání.

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl.

87 odst.

1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudů obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je (zde) povolán Nejvyšší správní soud.

V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti a napadenému rozhodnutí, jde především o to, zda Nejvyšším správním soudem zvolený postup podle § 110 odst.

1 s. ř. s. nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se stěžovatelka výslovně odvolala.

Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny (jež stěžovatelka v ústavní stížností namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§ 157 odst.

2 o.s.ř.).

Nic z řečeného stěžovatelka kasačnímu soudu nevytýká, což implikuje hodnocení její ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné (§ 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Ve vztahu k rozhodné námitce stěžovatelky, že kasační soud měl namísto odmítnutí žaloby zrušit napadené rozhodnutí žalované o zamítnutí návrhu na obnovu řízení, je třeba v první řadě zdůraznit, že ústavněprávní relevanci nemá každá dílčí jednotlivost soudního procesu.

Konkrétní vada či nesprávnost, byť by byla dána, musí být posouzena - kromě reálného vlivu na výsledek sporu - právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména musí být hodnoceno, zda soudní řízení bylo či nikoli "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu.

Ne vždy existence určitého nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.

IV.

ÚS 583/99 ,

IV. ÚS 259/2000

III. ÚS 639/02

III. ÚS 474/04

IV. ÚS 679/05

, III.ÚS 9/06 , III.ÚS 249/06 ). Dále platí, že ústavněprávní přezkum je přezkumem ovládaným principem subsidiarity, jenž se neidentifikuje jen požadavkem vyčerpat všechny (opravné) procesní prostředky, jež zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje ve formálním smyslu (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nýbrž též ve smyslu materiálním; ústavní stížnost není pak opodstatněna tehdy, jsou-li k dispozici jiné (než opravné) procesní prostředky, jež jsou způsobilé ochranu práva stěžovatele zajistit rovněž, případně namísto těch, jež dosud stěžovatel zvolil. I kdyby přicházel v úvahu procesní postup, jehož se dožaduje stěžovatelka, je z tohoto hlediska především rozhodné, že za situace, kdy rozhodnutí o uložení povinnosti k peněžitému plnění nebylo stěžovatelce řádně doručeno, platí, že poté, co je taková procesní vada odstraněna, je k dispozici řádný opravný prostředek (odvolání), způsobilý proti takovému rozhodnutí brojit. Ani skutečnost, že zde "zůstalo nedotčené" rozhodnutí o návrhu stěžovatelky na obnovu řízení, tak nejenže není na překážku tomu, aby se stěžovatelka mohla i nadále řádně domáhat svých práv v dosud neukončeném správním (posléze soudním) řízení, nýbrž - právě pro "předčasnost" původního návrhu - není procesně vyloučeno ani případné opětovně zahájené řízení o obnově k návrhu posléze "včasnému" (bude-li takový postup poté přicházet v úvahu). S ústavní stížností spojila stěžovatelka i návrh na zrušení ustanovení § 106 odst. 2 věty první s. ř. s. Z jejího podání je však zjevné, že svůj návrh odvozuje z výsledku řízení v jiné její právní věci (byť i zde bylo z obdobného důvodu rozhodnuto o odmítnutí podané žaloby pro předčasnost), proti němuž však nyní projednávaná ústavní stížnost nesměřuje a uplatněním napadeného ustanovení zákona tak nenastala skutečnost, která je (nyní) předmětem ústavní stížnosti (§ 74 zákona o Ústavním soudu). Z tohoto pohledu, jakož i v této části ústavní stížnosti, tak jde o návrh, jenž podle § 43 odst.1 písm. e) zákona o Ústavním soudu není přípustný. Ústavní soud tedy, na základě shrnutí řečeného, posoudil ústavní stížnost zčásti jako nepřípustnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. února 2009 Jan Musil předseda senátu