Decision detail

III.ÚS 2237/08 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:3.US.2237.08.1
Date: Jul 10, 2009
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 2237/08 ze dne 7. 10. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti MgA. K. Š., právně zastoupené Mgr. Jiřím Vlastníkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská 31, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2005 sp. zn. 54 Co 499/2005, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 9. 2005 č. j. 40 C 101/2005-4 a proti usnesení téhož soudu ze dne 29. 6. 2005 č. j. 13 E 277/2005-36, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a za účasti 1) T. P. a 2) E. P., právně zastoupených JUDr. Tomášem Liptákem, advokátem se sídlem v Praze 4, nám. Hrdinů 728/10, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, splňující po odstranění vad všechny náležitosti ve smyslu zákona č.

182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích základních práv ve smyslu článku 36 odst.

1, článku 10 odst.

1, odst.

2 a článku 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Dále měla být porušena ust. článku 23 odst.

2 a článku 27 odst.

3 Úmluvy o právech dítěte.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh i z vyžádaného spisového materiálu obecných soudů, byla stěžovatelce rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14.

2004 č. j.

8 C 478/2003-19 uložena povinnost vyklidit byt č.

37, I. kategorie, v 6. patře, v domě čp.

16, v Praze 11, Brechtova 828 a odevzdat jej vedlejším účastníkům (T.

P. a E.

P.).

Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka bezúspěšně brojila řádnými a mimořádnými opravnými prostředky a nakonec i ústavní stížností, jež byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn.

III.

ÚS 687/05 .

Výkon citovaného rozsudku byl soudem prvého stupně nařízen v záhlaví označeným usnesením č. j.

13 E 277/2005-36 ze dne 29.

2005 ve spojení s usnesením č. j.

13 E 277/2005-174.

Dne 18.

2005 učinila stěžovatelka u Obvodního soudu pro Prahu 4 podání, které označila jako "žaloba pro zmatečnost".

Toto podání primárně směřovalo proti výše citovanému usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí č. j.

13 E 277/2005-36, obracelo se však v odůvodnění i proti celé řadě dalších rozhodnutí obecných soudů ve věci samé (bod V. podání na č.l.

1 spisu obecného soudu).

V záhlaví uvedeným usnesením ze dne 20.

2005 č. j.

40 C 101/2005-4 Obvodní soud pro Prahu 4 stěžovatelku vyzval k odstranění vad podání dle připojeného poučení.

Stěžovatelka reagovala na toto usnesení doplněním podání ze dne 21.

10.

2005 a navrhla, aby soud odložil vykonatelnost usnesení č. j.

13 E 277/2005-36.

Obvodní soud shledal, že stěžovatelka vady podání neodstranila, a proto její návrh odmítl v záhlaví označeným usnesením ze dne 31.

10.

2005 č. j.

40 C 101/2005-12.

Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání; Městský soud v Praze však usnesením ze dne 14.

12.

2005 č. j.

54 Co 499/2005-20 napadené rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil.

Proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka ještě dovolání, v němž soudům obou stupňů vytýkala, že nesprávně interpretovaly obsah poučovací povinnosti, neboť ji neupozornily na možnost žádat o ustanovení advokáta již v řízení před soudem prvého stupně, obzvláště za situace, kdy bylo patrné, že povinná se bez právní pomoci neobejde a její finanční situace jí neumožňuje potřebné právní služby objednat a zaplatit.

Nejvyšší soud však dovolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 19.

2008 dle ust. § 243b odst.

2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zopakovala svou argumentaci z řízení o dovolání.

Obecným soudům stěžovatelka vytýká, že nedostály své poučovací povinnosti ve smyslu ust. § 5 o. s. ř., neboť stěžovatelku (v původním řízení "žalobkyni") neupozornily na možnost žádat ustanovení advokáta již v řízení před soudem prvého stupně.

Stěžovatelka odkazuje na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu a tvrdí, že nesplněním poučovací povinnosti v uvedeném smyslu porušily obecné soudy její právo na spravedlivý proces, na právní pomoc a v obecné rovině i zásadu rovnosti účastníků řízení.

Z obsahu podání stěžovatelky ze dne 18.

2005 bylo zcela zřejmé, že se stěžovatelka bez právního zástupce z řad advokátů neobejde, a nadto se nachází v tíživé sociální situaci, přičemž splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ust. § 138 o. s. ř.

Bylo prý povinností obecného soudu na základě obsahu podání stěžovatelky dovodit nutnost jejího poučení o možnosti postupu dle § 138 a § 30 o. s. ř.

Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti dále upozorňovala na negativní sociální dopady, které pro ni má výkon rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci sp. zn.

8 C 478/2003, a usnesení téhož soudu č. j.

13 E 277/2005-36, s tím, že tato rozhodnutí porušují její právo na ochranu lidské důstojnosti, soukromí a rodinného života i zdraví a porušují i práva nezletilého dítěte, o něž stěžovatelka pečuje, a to ve smyslu výše citovaných článků Listiny a Úmluvy o právech dítěte.

Stěžovatelka v průběhu řízení o ústavní stížnosti zaslala mimo zastoupení advokátem ve smyslu ust. § 30 zákona o Ústavním soudu řadu obsáhlých podání, k nimž však s ohledem na citované ustanovení nemohlo být přihlédnuto.

Totéž platí i o přípisu právního zástupce, doručeném Ústavnímu soudu dne 29.

12.

2008 (č. l.

28 a násl.), v němž právní zástupce na výslovnou žádost stěžovatelky pouze formálně aproboval nekvalifikované doplnění podání stěžovatelky.

Takový postup nelze akceptovat, neboť by byl obcházením institutu povinného zastoupení dle § 30 zákona o Ústavním soudu (blíže viz např. usnesení sp. zn.

Pl.

ÚS 44/04 ,

II. ÚS 141/97

III. ÚS 2652/08

, dostupná v databázi NALUS).

II.

Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení, a rovněž spisy vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 101/2005 a 8 C 478/2003. Obecné soudy ve svých vyjádřeních v zásadě zrekapitulovaly dosavadní řízení a citovaly z obsahu odůvodnění Nejvyššího soudu v projednávané věci s tím, že k žádnému zkrácení práv stěžovatelky nedošlo. Dle obecných soudů není poučovací povinnost o možnosti postupu dle § 138, § 30 o. s. ř. všeobecná, nýbrž je dána pouze tam, kde postup dle citovaných ustanovení je aktuální, resp. vůbec připadá v úvahu. Právní zástupce vedlejších účastníků mimo jiné upozorňoval na velké množství soudních řízení, v nichž stěžovatelka před obecnými soudy jako účastnice vystupuje; vyjadřoval se k jejich předmětu a průběhu, včetně otázky právního zastoupení stěžovatelky advokátem v těchto již skončených či probíhajících řízeních. Ústavní stížnost označil za neopodstatněnou, obsahující navíc zkreslená a nepravdivá tvrzení. Vyjádření účastníků byla stěžovatelce zaslána k replice, v níž stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s námitkami vedlejších účastníků skutkového rázu. Zdůraznila, že v jejím případě bylo obvodnímu soudu dobře známo, v jaké sociální situaci se nachází, a to jak z vlastního obsahu podání ze dne 18. 5. 2005, tak i z předchozích soudních řízení. Obecné soudy vůbec nepřihlédly k závažným skutečnostem zřejmým ze spisu a zcela zřetelně odůvodňujícím postup dle § 138, § 30 o. s. ř. vůči stěžovatelce. Nutnost poučit stěžovatelku o možnosti ustanovení právního zástupce dovodil nakonec i Nejvyšší soud v řízení o dovolání stěžovatelky. Dále stěžovatelka uvedla řadu argumentů týkajících se výkonu rozhodnutí, včetně toho, že jí bylo obecnými soudy doručováno na nesprávnou adresu v B. ulici. Postoj Nejvyššího soudu vůči stěžovatelce je dle jejího názoru předpojatý, neboť v projednávané věci rozhodoval stejný soudce, který dříve zamítavě rozhodoval o jejích podáních ve věci péče o dítě.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a na základě vyžádaného spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy [čl.

80 a čl.

90 Ústavy ČR].

Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého.

Kasační zásah Ústavního soudu z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.

V projednávané věci je třeba souhlasit s obecnými soudy, že poučovací povinnost dle § 5 o. s. ř. není bezbřehá.

Dle tohoto ustanovení poskytují obecné soudy účastníkům v řízení o věcech občanskoprávních poučení o jejich procesních právech a povinnostech.

Tuto povinnost obecných soudů však nelze vykládat tak, že by obecný soud měl na základě jakéhokoli podání účastníka reagovat poučením zahrnujícím všechny myslitelné povinnosti a všechna myslitelná práva, jejichž realizace během civilního procesu připadá v úvahu.

Poučovací povinnost dle citovaného ustanovení obecný soud plní se zřetelem k okolnostem konkrétního případu.

Ustanovením zástupce dle § 30 odst.

1, 2 o. s. ř. plní obecný soud povinnost zajistit účastníkům řízení stejné možnosti k uplatnění jejich práv (viz i ust. § 18 odst.

1 o. s. ř.).

Současně jde o naplnění zásady dle článku 37 odst.

2 Listiny, podle nějž má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení.

O tom, že může podat žádost o ustanovení právního zástupce, je soud povinen účastníka poučit (§ 30 odst.

1 in fine o. s. ř.).

Tato poučovací povinnost dle § 30 odst.

1 in fine o. s. ř. je však vázána na splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ust. § 138 o. s. ř.

K porušení poučovací povinnosti dle § 5 ve vztahu k § 30 o. s. ř. by mohlo dojít tehdy, pokud by na základě podání účastníka i dalších okolností soudu známých bylo možné se důvodně domnívat, že účastník splňuje kritéria pro osvobození od soudních poplatků a zároveň se s ohledem na své sociální postavení, věk, zdravotní stav atd. bez pomoci právního zástupce neobejde.

Při posouzení, zda obecný soud měl ve vztahu ke konkrétnímu účastníku poučovací povinnost dle § 5 o s. ř., je třeba přihlížet ke všem relevantním okolnostem daného případu.

Je přitom nutné nejen vzít v úvahu, zda ze strany účastníka, který by jinak splňoval podmínky pro postup dle § 138 odst.

1, resp. § 30 o. s. ř., nešlo o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, ale je třeba posoudit i to, zda by případné poučení nebylo s ohledem na předchozí kontakt téhož účastníka s obecnými soudy zjevně nadbytečné.

K závěru o nadbytečnosti poučení lze důvodně dospět u účastníka, který již v minulosti v jiných občanskoprávních věcech vícekrát jednal před obecnými soudy, přičemž již opakovaně žádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta dle § 30 odst.

2 o. s. ř.

I z hlediska přezkumu ústavněprávního Ústavní soud v podobných případech konstatoval, že eventuální porušení poučovací povinnosti by muselo u stěžovatele vyvolat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat (viz např. nález ve věci sp. zn.

IV.

ÚS 707/2000 ze dne 4.

11.

2002, dostupný v databázi NALUS).

V projednávané věci má Ústavní soud za to, že nalézací soud neporušil základní práva stěžovatelky, pokud ji toliko poučil o nutnosti odstranit vady podání ze dne 18.

2005.

Předně z tohoto podání samotného (na č. l.

1 až 2 spisu vedeného o Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.

40 C 101/2005) není zřejmé nic, co by nasvědčovalo tomu, že poměry stěžovatelky odůvodňují osvobození od soudních poplatků.

V odůvodnění podání je uvedena řada výtek vůči obecným soudům i vedlejším účastníkům, kteří měli stěžovatelce způsobit újmu na majetku; sama skutečnost, že stěžovatelce hrozí výkon rozhodnutí vyklizením bytu, však ještě neznamená, že stěžovatelka je nemajetná a že její poměry odůvodňují postup dle § 138 odst.

1 o. s. ř.

Stejně tak sama okolnost, že stěžovatelka podala nekvalifikované podání, ještě neznamená, že se stěžovatelka ani po výzvě a poučení, jehož se jí dostalo usnesením obvodního soudu ze dne 20.

2005, neobejde bez pomoci právního zástupce.

Nadbytečnost poučení ve smyslu ust. § 30 odst.

1 in fine, resp. § 138 o. s. ř. však je zřejmá i z širších souvislostí případu.

Stěžovatelka sama v úvodním podání dala najevo, že byla v minulosti účastna řady soudních řízení (což je patrno i z charakteru rozhodnutí, proti němuž se její podání primárně obrací).

Z vlastní rozhodovací činnosti navíc bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 4 známo, že stěžovatelka sama opakovaně a bez úspěchu činila prohlášení a předkládala potvrzení k návrhu na osvobození od soudních poplatků dle § 138 o. s. ř. a pro ustanovení zástupce v právní věci 8 C 478/2003 (viz č. l.

28, 84, 415, 446 přísl. spisu).

Již z této skutečnosti bylo zřejmé, že stěžovatelka je s možností takového ustanovení obeznámena.

Ústavní soud na tomto místě jen pro úplnost poukazuje na vlastní výroky stěžovatelky, obsažené v četných podáních soudům obecným i soudu Ústavnímu, v nichž stěžovatelka sama zdůrazňuje množství soudních řízení, jichž je účastna.

Jen u Ústavního soudu bylo od roku 2000 ke dni tohoto rozhodnutí projednáno, resp. vedeno 22 podání stěžovatelky.

K námitce stěžovatelky, že jí bylo doručováno na nesprávnou adresu v Brechtově ulici, je třeba poukázat na skutečnost, že stěžovatelka sama uvádí soudy v omyl o své platné doručovací adrese, neboť ve svých podáních sveřepě trvá na uvádění adresy svého dřívějšího bydliště právě v Brechtově ulici, v Praze 4.

Důkazem je i průběh řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky v projednávané věci.

S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2009 Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu