Decision detail

III.ÚS 1463/07 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:3.US.1463.07.1
Date: 23. 4. 2009
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 1463/07 ze dne 23. 4. 2009 N 96/53 SbNU 227 K námitce prekluze práva správního orgánu vyměřit daň uplatněné v řízení o kasační stížnosti

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jiřího Muchy - ze dne 23. dubna 2009 sp. zn. III. ÚS 1463/07 ve věci ústavní stížnosti HMB, spol. s r. o., se sídlem v Čelákovicích, U Učiliště 1644, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2007 č. j. 7 Afs 175/2005-103, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2005 č. j. 8 Ca 87/2004-60 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 31. 12. 2003 č. j. 11807/03-120, jimiž bylo rozhodnuto ve věci dodatečného vyměření daně z příjmů právnických osob stěžovatelce.

Výrok

I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2007 č. j. 7 Afs 175/2005-103 se zrušuje.

II. Ve zbývajícím rozsahu se návrh odmítá.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl.

1 odst.

1, čl.

2 odst.

3, čl.

4 Ústavy České republiky, čl.

2 odst.

2, čl.

4, čl.

11 odst.

5, čl.

36, čl.

37 odst.

3, čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a žalovaného správního orgánu.

Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn.

8 Ca 87/2004 se podává následující.

Finanční ředitelství v Praze rozhodnutím ze dne 31.

12.

2003 č. j.

11807/03-120 zamítlo odvolání podané proti rozhodnutí Finančního úřadu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi ze dne 7.

2003 č. j.

22050/03/057921/1555, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období r.

1998.

Žalobu podanou proti rozhodnutí správního orgánu Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.

2005 č. j.

8 Ca 87/2004-60 zamítl; v odůvodnění se vypořádal se stěžovatelkou uplatněnými žalobními body, převážně procesní provenience, a dospěl k závěru, že nejsou opodstatněné.

Kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22.

2007 č. j.

7 Afs 175/2005-103 jako nedůvodnou zamítl.

Povýtce se s městským soudem ztotožnil a tam, kde shledal nesprávnost (v postupu žalovaného správního orgánu při místním šetření), konstatoval, že neměla vliv na celkový výsledek daňového řízení.

K námitce prekluze práva daň vyměřit (§ 47 daňového řádu) uvedl, že byla stěžovatelkou vznesena až v rámci "doplnění kasační stížnosti", pročež se jí nemohl s ohledem na ustanovení § 104 odst.

4 s. ř. s. věcně zabývat.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá (kromě dalšího, jmenovitě k postupu žalovaného i obecných soudů při hodnocení provedených důkazů a k jejich skutkovým závěrům), že k porušení jejích ústavně zaručených práv mělo dojít především tím, že jí byla pravomocně doměřena daň z příjmů právnických osob až po uplynutí prekluzívní lhůty dle § 47 odst.

1 daňového řádu.

Nesouhlasí proto s tím, že se Nejvyšší správní soud s její námitkou prekluze práva, s odkazem na zásadu koncentrace řízení, vůbec nezabýval, přestože po podání kasační stížnosti nastal "zásadní obrat v judikatuře" k výkladu lhůty pro vyměření daně (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.

2006 sp. zn.

5 Afs 42/2004), přičemž právě tyto (nové) právní názory mají rozhodný dopad i do jejích poměrů.

Stěžovatelka je názoru, že k prekluzi je ve veřejném právu nezbytné - bez ohledu na zásadu koncentrace v soudním řízení správním - přihlížet kdykoliv a z úřední povinnosti; k tomu posléze v doplnění ústavní stížnosti odkazuje na právní závěry Ústavního soudu vyslovené v jiné její (shodné) právní věci vedené pod sp. zn.

III.

ÚS 1420/07 (N 117/50 SbNU 3).

Nejvyšší správní soud - k argumentu prekluze práva na doměření daně - ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, tvrzeně konstantní judikaturu k výkladu § 104 odst.

4 s. ř. s. a jmenovitě na závěry podávající se z rozhodnutí jeho rozšířeného senátu ve věci sp. zn.

9 Afs 86/2007.

Městský soud v Praze se ve svém vyjádření rovněž odvolal na odůvodnění vydaného rozhodnutí.

Finanční ředitelství v Praze jako vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti uvedlo, že stěžovatelce byla daň vyměřena v zákonné lhůtě dle § 47 daňového řádu, přičemž není rozhodné, že odvolací řízení probíhalo až po jejím uplynutí, neboť zamítavé rozhodnutí o odvolání není rozhodnutím, jímž k vyměření daně dochází; takovým rozhodnutím by bylo pouze rozhodnutí odvolacího orgánu, jímž by napadený platební výměr byl změněn.

V replice stěžovatelka setrvala na dříve vyjádřené právní argumentaci.

Jelikož od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§ 44 odst.

2 zákona o Ústavním soudu).

Pro posouzení dané ústavní stížnosti je rozhodné, že se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, tak i otevřeného výkladového sporu zcela identifikuje se stížnostmi téže stěžovatelky, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě nálezem ze dne 1.

2008 sp. zn.

III.

ÚS 1420/07 (viz výše), ze dne 5.

2009 sp. zn.

II.

ÚS 1416/07 (N 17/52 SbNU 173), ze dne 26.

2009 sp. zn.

ÚS 1169/07 (N 38/52 SbNU 387) a ze dne 2.

2009 sp. zn.

IV.

ÚS 816/07 (N 39/52 SbNU 399).

Ve všech těchto věcech Ústavní soud ústavním stížnostem stěžovatelky vyhověl a napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu zrušil.

To je významné potud, že se tyto závěry uplatní i v dané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit, neboť závaznost vykonatelných nálezů ve smyslu čl.

89 odst.

2 Ústavy zásadně dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého, a důvod k odchylce (srov. § 23 zákona o Ústavním soudu) zde zřejmě není.

Nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí tedy trpí stejným ústavněprávním deficitem, který byl identifikován v obdobných věcech téže stěžovatelky, pročež na příslušná (výše označená) rozhodnutí Ústavního soudu, resp. plná odůvodnění, zejména rozhodnutí sp. zn.

IV.

ÚS 816/07 či sp. zn.

ÚS 1169/07 zde postačí již jen odkázat, neboť jsou všem účastníkům známa.

Jen pro přehlednost se tedy připomíná, že Ústavní soud vycházel především z právních závěrů vyslovených v nálezu sp. zn.

IV.

ÚS 545/07 , N 113/46 SbNU 77 [který zas vychází z nálezu sp. zn.

III.

ÚS 93/06 (N 85/45 SbNU 249), vztaženého však k specifickým poměrům "skutečností" a "důvodů" v kontextu § 103 odst.

1 písm. e) s. ř. s.] a v nálezu ve stěžovatelčině věci sp. zn.

III.

ÚS 1420/07 (viz výše), a ve zcela shodné situaci, kdy námitka prekluze nebyla vznesena ani v daňovém řízení ani v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, je dovedl k závěru, že jiná vada řízení ve smyslu § 103 odst.

1 písm. d) s. ř. s. je dána tím, že "soud nepřihlédl ex offo k prekluzi práva správního orgánu dodatečně vyměřit daň".

V dalších výše označených rozhodnutích se Ústavní soud - ve stejném duchu - vyjádřil i k usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn.

9 Afs 86/2007, na něž tento soud odkazoval i v dané věci [srov. zejména sp. zn.

IV.

ÚS 816/07 (viz výše), s oporou též v nálezu sp. zn.

Pl.

ÚS 12/99 (N 98/18 SbNU 355; 232/2000 Sb.), v němž uzavřel, že otázku prekluze práva považuje za "natolik významnou problematiku, jíž by se měly zabývat z úřední povinnosti nejen správní orgány, ale i soudy ve správním soudnictví"], a dříve řečené pak Ústavní soud doplnil v rozhodnutí sp. zn.

ÚS 1169/07 (viz výše), v němž po podrobném rozboru institutu prekluze práva a jeho uplatnění jak v právu soukromém, tak v právu veřejném uzavřel, že "též v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je povinností soudu přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec, nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby.

Tento závěr platí i pro prekluzi práva státu na vyměření nebo doměření daně: uplyne-li lhůta uvedená v § 47 daňového řádu, aniž v ní byla daň pravomocně ... vyměřena či doměřena, zaniká tím subjektivní veřejné právo státu daň vyměřit či doměřit.

K zániku tohoto práva se přihlíží z úřední povinnosti nejen v daňovém řízení, ale též v rámci soudního přezkumu rozhodnutí v řízení před správními soudy ...

Nenamítal-li žalobce prekluzi práva vyměřit nebo doměřit daň v řízení před krajským soudem, vyhoví Nejvyšší správní soud kasační stížnosti (k námitce nebo z úřední povinnosti), pokud k prekluzi tohoto práva skutečně došlo".

I v posuzovaném případě je tedy namístě úsudek, že "pokud se obecné soudy s odkazem na institut koncentrace žalobních námitek, resp. zde Nejvyšší správní soud s poukazem na ustanovení § 104 odst.

4 s. ř. s., odmítly námitkou prekluze práva vyměřit nebo doměřit daň zabývat, porušily tím právo stěžovatele na přístup k soudu ve smyslu čl.

36 odst.

1 Listiny".

Stejně jako ve věcech sp. zn.

III.

ÚS 1420/07 či

IV. ÚS 816/07

(jakož i v dalších shora označených věcech) rovněž zde proto Ústavní soud pro porušení čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Napříště bude na Nejvyššímu správním soudu posoudit opodstatněnost námitky prekluze práva, což - v případě zhodnocení, že je důvodná - se může stát klíčovým pro celkové posouzení stěžovatelčina správního sporu. Proto je předčasné, a z pohledu zásady minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných i nemístné, aby se zde Ústavní soud věcně zabýval dalšími námitkami stěžovatelky, uplatněnými proti rozhodnutí správních soudů, jež v ústavní stížnosti předestřela. Ústavní soud proto ani v tomto případě (obdobně jako ve věcech sp. zn. III. ÚS 1420/07 , sp. zn. IV. ÚS 816/07 a sp. zn. II. ÚS 1416/07 ) nepřistoupil ke zrušení ostatních napadených rozhodnutí a ústavní stížnost v části, v níž proti nim směřovala, z tohoto důvodu odmítl; výsledek řízení o ústavní stížnosti totiž Ústavní soud ustavil, aniž se těmito rozhodnutími mohl (měl) zabývat věcně.