Decision detail

II.ÚS 2691/08 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:2.US.2691.08.1
Date: 21. 4. 2009
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2691/08 ze dne 21. 4. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. V. K., právně zastoupeného JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem Vladislavova 16, Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8. 2008 sp. zn. 4 Tz 51/2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 31.

10.

2008, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn.

4 Tz 51/2008 ze dne 19.

2008 bylo o stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti rozhodnuto tak, že usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 13.

11.

2007 sp. zn.

1 PP 25/2007 byl porušen zákon v ustanoveních § 61 odst.

1 a § 62 odst.

1 tr. zákona a v řízení předcházejícím v ustanovení § 2 odst.

5,6 tr. řádu ve prospěch stěžovatele.

Nezákonnost rozhodnutí a předchozích postupů Okresního soudu v Olomouci spatřuje Nejvyšší soud v tom, že stěžovatel byl tímto rozhodnutím předčasně podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, ač byl uznán v minulosti vinným z přípravy k trestnému činu vraždy dle § 7 odst.

1 k § 219 odst.

1 tr. zákona ( a násl.) a fakticky nevykonal do doby podmíněného propuštění dvě třetiny uloženého trestu odnětí svobody, jak ukládá zákon.

Napadeným rozsudkem bylo okresnímu soudu rovněž vytčeno, že se při svém rozhodování v podstatě spokojil se stěžovatelem předloženými podklady, tj. zejména chybným usnesením Městského soudu v Praze sp. zn.

56 T 23/2000 ze dne 6.

2005, kterým byla stěžovateli do uloženého trestu započítána vazba ve větším rozsahu, než skutečně vykonal, a že soudkyně sice při rozhodování vyšla z korespondujících údajů o lhůtě k podmíněnému propuštění od Vězeňské služby, avšak nevyčkala doručení trestního spisu Městského soudu v Praze, z něhož by zjistila, že zmíněné usnesení o zápočtu vazby do trestu neodpovídá realitě, což by ji muselo přimět k zamítavému rozhodnutí.

Stěžovatel s výrokem Nejvyššího soudu nesouhlasí a uvádí, že pravomocné usnesení o zápočtu do trestu ze dne 6.9.2005 bylo v době tvrzeného nezákonného rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci účinné a platné a nezbylo by, než jako závazné je respektovat, i kdyby měl okresní soud k dispozici i kompletní spis městského soudu, neboť nerespektování či odmítání pravomocných rozhodnutí soudů se jeví v právním státu jako zcela a evidentně nepřijatelné.

Podle názoru stěžovatele je nutno odmítnout i úvahy napadeného rozsudku o tom, že je třeba rozlišovat originál zápočtového usnesení Městského soudu v Praze v trestním spise, ve kterém byla délka vazby stěžovatele označena správně, a jeho "pouhý" opis, kde vlivem nesprávného přepisu originálu je již obsažena časová chyba.

Stěžovatel je přesvědčen, že postupem okresního soudu nemohlo dojít při vázanosti pravomocným, byť chybným usnesením o zápočtu vazby do uloženého trestu, k porušení ustanovení § 2 odst.

5, 6 tr. řádu ani proto, že okresní soud vyšel při rozhodnutí ze shodných údajů o termínu k podmíněnému propuštění nejen od stěžovatele, ale i od Vězeňské služby, tedy jiného státního orgánu a neměl rozumný důvod o tomto údaji pochybovat, neboť z citovaného ustanovení trestního řadu plyne pouze povinnost zjišťovat stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Nejvyššího soudu z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, jeho úkolem je ochrana ústavnosti, není povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace "jednoduchého" práva, není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není soudem nadřízeným obecným soudům.

Z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR je oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud předesílá, že rozhodování o stížnostech pro porušení zákona je svěřeno Nejvyššímu soudu, a to především z důvodu zabezpečení jednotného rozhodování a usměrňování soudní praxe při řešení důležitých právních otázek.

Při posuzování ústavní stížnosti vzal Ústavní soud především v úvahu, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona je vysloveno porušení zákona ve prospěch stěžovatele.

Povahou a ústavními zárukami při řízení o stížnosti pro porušení zákona podaných ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného se Ústavní soud podrobně zabýval již ve svém nálezu, sp. zn.

Pl.

ÚS 15/01 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.

24, č.

164, str.

201; publikováno pod č.

424/2001 Sb.) a dospěl k závěru, že na rozdíl od všech ostatních opravných prostředků toliko stížnost pro porušení zákona přísluší pouze jedné procesní straně - státu.

Pakliže stát, jako procesní strana v trestním řízení, disponuje ve srovnání s obviněným dalším procesním prostředkem zakládajícím možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v trestní věci, nelze než z této skutečnosti dovodit dotčení práva obviněného na "rovnost zbraní" v trestním procesu.

Relevance výtky neakceptování principu "rovnosti zbraní" vystupuje pak ještě naléhavěji v případech možného uplatnění stížnosti pro porušení zákona směřující v neprospěch obviněného.

Právě s ohledem na princip rovnosti zbraní Ústavní soud odůvodnil nutnost zrušit ustanovení § 272 tr. řádu, přičemž současně konstatoval, že stížnost pro porušení zákona, směřující ve prospěch obviněného, je procesním výrazem určitého dobrodiní ze strany státu.

Zrušením § 272 tr. řádu výše uvedeným nálezem Ústavního soudu byla zrušena kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného, ne však ale řízení o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného jako takové.

Nejvyššímu soudu byla v tomto směru ponechána pravomoc přijmout ve věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury pro futuro (§ 268 odst.

2 tr. řádu).

Ústavní soud tak tímto nálezem zbavil Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona oprávnění zhoršit právní situaci obviněného, neboť akademický výrok nemůže sám o sobě právní moc dřívějších rozhodnutí prolomit.

V souladu s tímto nálezem Ústavního soudu v nyní projednávané věci Nejvyšší soud po posouzení stížnosti pro porušení zákona vyslovil toliko akademickým výrokem, že byl porušen zákon v konkrétních ustanoveních ve prospěch stěžovatele, avšak rozhodnutí okresního soudu nezrušil.

Tímto akademickým výrokem nemohlo dojít ke zhoršení právního postavení stěžovatele a rozhodnutí Nejvyššího soudu má tak především význam pro sjednocování budoucí judikatury a nedotýká se právního postavení stěžovatele.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že rozsah práva na spravedlivý proces je třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.

Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, neznamená sama o sobě upření práva na soudní ochranu nebo na spravedlivý proces.

V posuzovaném případě Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku uvedl, z jakého důvodu považuje rozhodnutí okresního soudu o podmínečném propuštění stěžovatele na svobodu za nezákonné a podrobně odůvodnil učiněný závěr, že tímto rozhodnutím byl porušen zákon v ustanovení § 61 odst.

1 a § 62 odst.

1 tr. zákona a v ustanovení § 2 odst.

5, 6 tr. řádu ve prospěch stěžovatele.

Závěr Nejvyššího soudu, vyslovený navíc akademickým výrokem bez zrušení usnesení Okresního soudu v Olomouci, shledává Ústavní soud ústavně konformním a nelze jej tedy považovat za závěr, který by vedl ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle článku 36 odst.

1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle článku 6 odst.

1 Úmluvy.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné V Brně dne 21. dubna 2009 Stanislav Balík předseda senátu