Decision detail

II.ÚS 2458/08 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:2.US.2458.08.1
Date: 17. 7. 2009
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 2458/08 ze dne 17. 7. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Ing. J. F., zastoupeného Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem Praha 5, Preslova 1269/17, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Nymburce ze dne 20. 8. 2008 ve věci sp. zn. 1 ZN 1986/2007, takto: Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel projednávaným návrhem brojí proti shora uvedenému usnesení, kterým měl být zkrácen na svých základních právech garantovaných v čl.

36 odst.

1 a 2, čl.

37 odst.

3, čl.

38 odst.

2, čl.

1 a čl.

2 odst.

2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Současně měla být porušena ustanovení čl.

2 odst.

2 a 4, čl.

4 a čl.

90 Ústavy.

V ústavní stížnosti, jejímž obsahem je převážně polemika se skutkovými zjištěními orgánů činných v trestním řízení, uvádí stěžovatel důvody, pro které považuje odložení jím podaného trestního oznámení za porušení svých výše uvedených základních práv.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá ve stěžovatelově nesouhlasu s odložením trestního oznámení dle § 159a odst.

1 trestního řádu, na neznámého pachatele pro podezření ze spáchání trestných činů krádeže dle § 247 odst.

1 a 2 trestního zákona, poškozování cizí věci dle § 257 odst.

1 trestního zákona a neoprávněného nakládání s osobními údaji dle § 178 odst.

1 trestního zákona.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou dle čl.

3 Ústavy součástí ústavního pořádku.

Ústava ani Listina neupravuje detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nezpochybnitelné a základní konstitutivní principy státu a práva; výkladem čl.

39 a čl.

40 odst.

1 Listiny lze pak dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu.

Proto pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit.

Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci uvedené zásady neporušuje a nezakládá v ústavní rovině ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy žádné základní právo stěžovatele na takový (trestněprávní) druh "satisfakce" (srov. usnesení ve věci sp. zn.

ÚS 84/99 , in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č.

14, s.

291 a násl.).

Rovněž v projednávané věci tudíž Ústavní soud konstatuje, že v samotném zamítnutí stěžovatelovy stížnosti proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání shora označených trestných činů, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu.

Jak již bylo uvedeno v předchozím odstavci, ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž zásadně neexistuje (o připustitelné výjimky zde nejde).

Ústavní soud k tomu dodává, že k porušení článku 36 odst.

1 Listiny, jehož se stěžovatel taktéž dovolává, dochází tehdy, pokud je komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, respektive ve stanovených případech u jiného orgánu veřejné moci.

V dané věci se orgány činné v trestním řízení podnětem stěžovatele zabývaly a svůj postup v napadeném rozhodnutí řádně zdůvodnily.

Tyto orgány nezůstaly tedy nečinné, a v tom, jak s tímto podnětem naložily, nelze spatřovat projev "libovůle" či "svévole".

Ani z tohoto pohledu proto nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že došlo k zásahu do jeho ústavního práva garantovaného čl.

36 odst.

1 Listiny.

Závěrem Ústavní soud poznamenává, že nemohl přihlížet ke stěžovatelově nesouhlasu s upuštěním od ústního jednání, neboť ustanovení § 44 odst.

2 zákona o Ústavním soudu je aplikovatelné toliko tehdy, není-li návrh odmítnut.

Otázka, zda proběhne v daném řízení ústní jednání, proto přichází do úvahy pouze v situaci, kdy je návrh věcně projednatelný, což ovšem nebyl případ posuzovaného podání.

S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.

Z tohoto důvodu nemohl Ústavní soud vyhovět ani stěžovatelově návrhu ve smyslu § 83 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2009 Stanislav Balík předseda senátu