Decision detail

II.ÚS 1079/09 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:2.US.1079.09.1
Date: 28. 5. 2009
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 1079/09 ze dne 28. 5. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Bednaříka, správce konkursní podstaty Moravia Banky, a. s., v likvidaci, se sídlem ve Frýdku-Místku, Palackého 133, zastoupeného Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou, se sídlem, Bohumínská 788/61, 710 00 Ostrava – Slezská Ostrava, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2009, č. j. 10 Cmo 4/2009-71, a výroku II. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. listopadu 2008, č. j. 14 Cm 122/2004-63, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. listopadu 2008, č. j.

14 Cm 122/2004-63, zastavil řízení o určení pravosti pohledávky ve výši 124.594.492,09 Kč z důvodu zpětvzetí žaloby žalobcem a zavázal žalobce zaplatit žalovanému (stěžovateli) na nákladech řízení částku 6 275 Kč do tři dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky Mgr.

Denisy Belošovičové.

Soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 146 odst.

2 věty první zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), protože žalobce vzal žalobu zpět bez zavinění žalovaného.

Žalobce byl zavázán k náhradě nákladů řízení ve výši 6 275 Kč, sestávající z paušální odměny advokáta podle § 8 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č.

484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006, a jednoho režijního paušálu á 75 Kč podle § 13 odst.

3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č.

177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006.

K odvolání žalovaného proti výroku o náhradě nákladů řízení Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. ledna 2009, č. j.

10 Cmo 4/2009-71, usnesení Krajského soudu v Ostravě potvrdil.

Odvolací soud konstatoval, že incidenční žaloba na určení pravosti pohledávky je sporem vyvolaným konkursem, jehož výsledek se v konkursním řízení promítne do vyřešení otázky, kdo a jak se bude podílet na uspokojení svých pohledávek v rámci rozvrhu.

Nejde tedy o žalobu na plnění podle § 80 písm. b) o. s. ř., ale o žalobu určovací.

Dále odmítl aplikaci § 151 odst.

2 o. s. ř., neboť v tomto případě nebyly dány podmínky pro jeho použití.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a s ním související porušení čl.

37 odst.

2 Listiny.

Stěžovatel zdůraznil, že právo na přiznání přiměřené a právním předpisem stanovené náhrady nákladů řízení, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc podle čl.

37 odst.

2 Listiny.

Hlavní námitka stěžovatele spočívala v tom, že obecné soudy o výši paušální odměny za zastupování v řízení před nalézacím soudem rozhodly nesprávně, pokud ji přiznaly podle § 8 písm. b) vyhlášky č.

484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006, ve výši 6.200 Kč, místo aby rozhodly podle § 3 odst.

1 citované vyhlášky a přiznaly odměnu za zastupování ve výši ve výši 198.765 Kč, popř. podle § 151 odst.

2 o. s. ř., ve spojení s vyhláškou č.

177/1996 Sb. ve výši 64.490 Kč.

Stěžovatel dále polemizoval s názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho rozhodnutí ze dne 23. října 2003, sp. zn.

29 Odo 905/2003, podle něhož se paušální odměna za zastupování advokátem v incidenčním sporu určuje právě podle § 8 písm. b) vyhlášky č.

484/2000 Sb.

Ústavní soud se k problematice předestřené v ústavní stížnosti v minulosti opakovaně vyjádřil v několika rozhodnutích, které se týkaly v podstatě obsahově totožných ústavních stížností stěžovatele (viz např. usnesení sp. zn.

IV.

ÚS 322/09 nebo sp. zn.

II.

ÚS 323/09 ).

Podstatou těchto rozhodnutí je konstatování, že za situace, kdy stěžovatel podal ústavní stížnost, která postrádá jakoukoliv podrobnější argumentaci ústavněprávní (což je i stávající případ), a jejím obsahem je pouze polemika s napadenými rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, nelze v napadených rozhodnutích spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

Ústavní soud nemá důvod se od těchto závěrů odchylovat a pouze připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), které garantuje mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo, tudíž ani právo na náhradu nákladů řízení straně, která byla ve sporu úspěšná.

Ani ostatní články Listiny či Úmluvy se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňují; právo na náhradu nákladů civilního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr.

Ústavní soud dále konstatuje, že napadená rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, nezakládají.

Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat (čl.

82 odst.

1 Ústavy).

Zevrubné odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu též adekvátním způsobem reaguje na všechny výhrady stěžovatelem předestřené a výslovně uvádí, že nalézací soud o nákladech řízení rozhodoval zcela ve shodě s ustáleným výkladem podávaným soudní praxí.

Opakovat to, co na úrovni aplikace jednoduchého práva bylo tímto rozhodnutím řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické a z hlediska tvrzeného zásahu do základních práv irelevantní.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. května 2009 Stanislav Balík, v. r. předseda senátu