Decision detail

I.ÚS 954/07 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2009:1.US.954.07.1
Date: 21. 4. 2009
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu I.ÚS 954/07 ze dne 21. 4. 2009

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 2. 2007, čj. 4 To 88/2006 - 26, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 9. 2006, čj. 26 Rt 1/2006 - 15, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti J.

B. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") a usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.

6 odst.

1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut jeho návrh, aby byl, podle ustanovení § 6 zákona č.

198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále jen "zákon č.

198/1993 Sb."), zrušen výrok o vině stěžovatele z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.

1953, sp. zn.

T 8/53, pokud byl uznán vinným trestným činem křivého obvinění podle § 162 trestního zákona č.

86/1950 Sb., v tehdy platném znění.

Stěžovatel poukázal na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.

1953, sp. zn.

T 8/53, kterým byla odsouzena skupina jedenácti osob.

Mezi nimi byl i stěžovatel, který byl uznán vinným, mj. trestným činem sabotáže podle § 84 odst.

1 trestního zákona a trestným činem křivého obvinění podle § 162 trestního zákona v tehdy platném znění a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku a k trestu propadnutí celého jmění.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.

1992, sp. zn.

30 Rt 29/92, byl zrušen výrok o vině z trestného činu sabotáže, podle § 84 odst.

1 trestního zákona v tehdy platném znění a uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let.

Stěžovatel nesouhlasí s následným zamítnutím jeho návrhu na zrušení výroku o vině trestným činem křivého obvinění podle § 162 trestního zákona.

V tomto směru namítl, že původní rozsudek v odůvodnění uvádí, že V.

Č. křivě obvinil, že byl inspirátorem provedených sabotážních činů, aby tak svedl vyšetřování na nesprávnou cestu a mohl krýt agenty CIC.

Z toho dovodil, že odsouzení za křivé obvinění bezprostředně souviselo s odsouzením za trestný čin sabotáže, který podléhal přímo rehabilitaci ze zákona.

Obecným soudům vytkl, že tento fakt nevzaly v úvahu stejně jako skutečnost, že v době, kdy měl sabotáže páchat, byl nezletilý, s žádnými agenty spojen nebyl a ani být nemohl.

Rovněž nevzaly v úvahu podmínky, za jakých byli vyšetřováni lidé obvinění počátkem padesátých let z protistátní činnosti.

Skutečnost, že řekl o V.

Č. něco nepatřičného, nemělo být příčinou, aby ten byl vzat do vazby a vyšetřován.

Na podporu svých tvrzení odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn.

II.

ÚS 187/2000 .

K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle § 42 odst.

4 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřily obecné soudy obou stupňů.

Vrchní soud uvedl, že se jedná o shodné argumenty, které byly předmětem řízení o stížnosti stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně.

V provedeném řízení nebyly zjištěny skutečnosti, že by trestná činnost stěžovatele (křivé obvinění jiného z návodu ke své posuzované trestné činnosti) měla charakter projevu odporu proti komunistickému režimu.

Krajský soud poukázal na odůvodnění svého rozsudku, v němž uvedl, že stěžovatel se křivým obviněním V.

Č. (tj. že ten byl inspirátorem provedených sabotážních činů) snažil dosáhnout pro sebe mírnějšího trestu za trestnou činnost, z níž byl obviněn.

Lživé obvinění V.

Č. stěžovatelem nesměřovalo k ochraně lidských a občanských práv a svobod.

Nepravdivá, lživá obvinění jiných ze spáchání trestných činů, v zájmu snížení míry svého zavinění na spáchání trestné činnosti, nemohou být přípustnou obhajobou v trestním řízení.

Ústavní soud k těmto vyjádřením při svém rozhodování nepřihlížel, neboť neobsahovala žádné nové skutečnosti nebo důkazy.

Smyslem zákona č.

198/1993 Sb. je, mimo jiné, umožnit rehabilitaci osobám za trestné činy, na které se nevztahuje rehabilitace podle zákona č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění dalších předpisů (dále jen "rehabilitační zákon").

Ústavní soud však musí zdůraznit, že uvedený předpis váže možnost rehabilitace na splnění zákonných podmínek, upravených v § 6 zákona č.

198/1993 Sb.

V něm je uvedeno, že soud na návrh zruší či zmírní trest uložený za trestný čin nepodléhající rehabilitaci podle rehabilitačního zákona, prokáže-li se během řízení, že jednání odsouzeného směřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod, ne zjevně nepřiměřenými prostředky.

K výkladu a aplikaci ustanovení § 6 zákona č.

198/1993 Sb. se Ústavní soud vyjádřil již v nálezu ze dne 18.

1999, sp. zn.

II.

ÚS 116/99 , podle kterého toto ustanovení obsahuje hmotněprávní a procesní základ přezkumu.

Prvním předpokladem aplikace citovaného ustanovení je skutečnost, že jde o trestný čin, na který se nevztahuje zákon č.

119/1990 Sb. (předpoklad negativní).

Druhý předpoklad aplikace tohoto ustanovení představuje povaha posuzovaného jednání, jakožto jednání směřujícího k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky (pozitivní předpoklad).

Jedná se o předpoklady, které jsou konstruovány jako kumulativní, tj. musí být splněny současně.

V projednávané věci lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, které se argumenty stěžovatele, uplatněnými v ústavní stížnosti, zabývaly a z nichž vyplývá, proč jeho návrhu nevyhověly.

Soud prvního stupně uvedl, že stěžovatel se měl trestného činu křivého obvinění dopustit v roce 1952 při svém zatčení při výsleších bezpečnostních orgánů, kdy nepravdivě obvinil V.

Č. jako návodce své trestné činnosti.

To mělo za následek, že V.

Č. byl vzat do vazby a vyšetřován.

Tyto skutkové závěry odpovídají i výpovědím stěžovatele, založeným ve spise sp. zn.

T 8/53.

Při výslechu dne 25.

1952 stěžovatel vypověděl, že mu V.

Č. ukázal v Kostelci stodolu, kterou měl stěžovatel zapálit.

Následně, dne 28.

1952, uvedl, že k zapálení stodoly v Kostelci nebyl naveden V.

Č., že se chtěl ochránit před větším trestem tím, že byl k činu naveden.

Stěžovatel tedy nepravdivým obviněním V.

Č. nepostupoval ve snaze krýt agenty CIC, nýbrž tímto způsobem chtěl pro sebe dosáhnout mírnějšího trestu za trestnou činnost, z níž byl obviněn.

Jednání spočívající v lživém obvinění jiného, jako návodce své trestné činnosti, což mělo za následek vzetí do vazby a vyšetřování, nesměřovalo k ochraně základních lidských práv a svobod ne zjevně nepřiměřenými prostředky.

Nepravdivá, lživá obvinění jiných ze spáchání trestných činů z důvodu snížení míry svého zavinění na spáchané trestné činnosti nemohou být přípustnou obhajobou v trestním řízení.

Odvolací soud závěrům soudu prvního stupně přisvědčil a dodal, že v době své prvotní výpovědi byl stěžovatel již zletilý a musel vědět a být také srozuměn s tím, že pokud někoho nepravdivě obviní z návodu ke své trestné činnosti, může být vůči této osobě uplatněna trestní represe, k čemuž také v případě V.

Č. došlo.

Takový projev vůle (nepravdivé označení V.

Č. za návodce podpálení objektů) nelze považovat za projev odporu proti komunistickému režimu, jak má na mysli zákon č.

198/1993 Sb.

K tvrzení stěžovatele, že nebyl ve spojení s agenty CIC, odvolací soud uvedl, že není důvod tomuto tvrzení nevěřit s tím, že ačkoli byla další výpověď stěžovatele, týkající se trestného činu sabotáže, politicky zmanipulována v tom směru, že návodci jeho trestné činnosti byli údajní agenti CIC, byla tato skutečnost předpokladem zrušení výroku o vině stěžovatele z trestného činu sabotáže podle ustanovení § 84 odst.

1 trestního zákona v tehdy platném znění.

Z uvedeného je zřejmé, že jednání stěžovatele, který křivě obvinil V.

Č. z návodu ke své trestné činnosti, aby snížil míru svého zavinění a uchránil se tak před větším trestem (viz č. l.

34 spisu sp. zn.

T 8/53), nesměřovalo k ochraně základních lidských a občanských práv a svobod.

V projednávané věci tedy není dán pozitivní předpoklad aplikace ustanovení § 6 zákona č.

198/1993 Sb.

Proto nelze než se ztotožnit se závěry obecných soudů, které návrh stěžovatele zamítly.

Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn.

II.

ÚS 187/2000 , je nepřípadný z důvodu odlišnosti věci v něm řešené.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2009 František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu