Decision detail

IV.ÚS 61/08 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:4.US.61.08.1
Date: 23. 1. 2008
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu IV.ÚS 61/08 ze dne 23. 1. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. Petra Kociána, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno - venkov, Brno, Příkop 6, zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem se sídlem Brno, Lidická 23b, směřující proti usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 10. 2007, č.j. 12 Nc 8553/2007-27, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

Domnívá se, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl.

95 odst.

1 Ústavy ČR, v čl.

1, čl.

9 odst.

1 a čl.

11 odst.

4 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel jako soudní exekutor vydal dne 9.

2007 příkaz k úhradě nákladů exekuce, proti kterému podal povinný dne 6.

2007 námitky.

Povinný nesouhlasil se stanovením odměny soudního exekutora ve výši 11.220,- Kč, neboť dlužnou částku uhradil sice až po nařízení exekuce, ale přesto dobrovolně k rukám oprávněného.

Okresní soud v Pardubicích se neztotožnil s názorem povinného, že stěžovateli nenáleží žádná odměna.

Avšak s ohledem na skutečnost, že povinný plnil částečně dobrovolně a stěžovatel jako soudní exekutor provedl v řízení jen základní úkony, snížil okresní soud odměnu stěžovatele za analogického použití ust. § 11 odst.

3 vyhl.č.

330/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Soud přitom vycházel z nálezu pléna Ústavního soudu sp.zn.

Pl.ÚS 8/06 , ze kterého vyplývá, že odměna soudního exekutora by neměla vycházet z přímé závislosti na výši vymoženého plnění, ale měla by odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.

V intencích tohoto nálezu zohlednil soud konkrétní okolnosti posuzovaného případu a určil odměnu ve výši 3.000,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí brojí stěžovatel ústavní stížností, v níž namítá, že z předložené kopie exekučního spisu je jednoznačně zřejmé, že povinný plnil v rámci pravomocně nařízené exekuce a v přímém důsledku činnosti exekutora.

Stěžovatel má za to, že je nesporné, že příčinou uhrazení dluhu povinného byl tlak, který na něj vyvinulo exekuční řízení a úkony učiněné stěžovatelem jako soudním exekutorem.

Dále stěžovatel rozebírá jednotlivá relevantní ustanovení právních předpisů, která stanovení odměny soudního exekutora upravují.

Dovozuje z nich, že okresní soud stanovil výši odměny nesprávně.

Tím zasáhl do základních práv stěžovatele, neboť dle názoru stěžovatele nerespektoval zákon, porušil stěžovatelovu rovnost v právech a zasáhl i do stěžovatelova práva na ochranu vlastnictví.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským soudním řádem, občanským zákoníkem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy obecného práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.

Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tedy zásadně jevem výjimečným a je vázán na splnění výše naznačených podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn.

III.

ÚS 23/93 ).

Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, výhradně za doménu obecných soudů.

Jedině ty jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, garantovaným běžným zákonem.

Ústavní soud není oprávněn zkoumat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení, to by odporovalo jeho poslání strážce ústavnosti.

V posuzované věci okresní soud použil metody analogie a rozhodl v souladu se závěry vyslovenými v nálezu pléna Ústavního soudu sp.zn.

Pl.ÚS 8/06 .

I kdyby Ústavní soud se stanovením nákladů exekuce nesouhlasil, jeho tradiční zdrženlivost v zásazích do činnosti obecných soudů mu zapovídá, aby závěry okresního soudu, vycházející z podústavního práva, sám přehodnocoval.

Mohl by tak učinit pouze tehdy, pokud by rozhodnutí obecného soudu mělo charakter extrémního vybočení, s dopadem do sféry základních práv, což v posuzované věci nemá.

Nepřípadné je v tomto směru tvrzení stěžovatele o porušení čl.

95 odst.

1 Ústavy ČR, neboť z něho neplyne žádné jeho konkrétní základní právo, a jeho porušení by se projevilo jen ve spojení s příslušným ustanovením Listiny základních práv a svobod.

Kromě toho se Ústavnímu soudu, vzhledem k výši rozdílu mezi částkou, kterou stěžovatel požaduje, a částkou, kterou mu soud jako odměnu soudního exekutora přiznal, jeví celá věc natolik bagatelní, že již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny, a činí tak návrh zjevně neopodstatněným (srov. obdobný přístup v usnesení sp. zn.

III.ÚS 405/04 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.

34, č.

43).

Ústavní soud konstatuje, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv, a Ústavnímu soudu tak nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2008 Michaela Židlická předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu