Decision detail

III.ÚS 556/08 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:3.US.556.08.1
Date: Jul 7, 2008
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 556/08 ze dne 7. 7. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Jirouškem, advokátem v Praze 4, Táborská 29, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 12. 2007 č. j. 9 C 165/2007-14, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 1.

2008, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze 10.

2008, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení, kterým bylo podle § 112 odst.

2 občanského soudního řádu rozhodnuto, že věc, v níž se stěžovatel domáhal toho, aby žalovanému T-Mobile Czech Republic, a. s., byla uložena povinnost zveřejnit na své náklady v žalobě specifikovanou omluvu, příp. zaplatit stěžovateli 10 miliónů Kč, se vylučuje k samostatnému řízení (výrok I), a že věc, ve které se stěžovatel domáhal toho, aby soud uložil žalovanému zaplatit jemu a jím vedené politické straně částku 10 miliónů Kč, se vylučuje k samostatnému řízení (výrok II).

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v projednávaném sporu nejde o dvě věci, ale o věc jednu, ve které stěžovatel uplatňuje více nároků, jež ovšem tvoří jeden nedělitelný soubor.

I kdyby se však jednalo o více věcí, není k takovému postupu důvod, neboť jde o věci, které spolu skutkově souvisí a týkají se týchž účastníků.

Rozdělením projednávané věci prý dojde k tomu, že stěžovatelem vznášené nároky nebudou moci být uspokojeny a že dojde k neúměrnému časovému prodlužování při projednání celé věci.

Dle stěžovatele soud postupoval v rozporu s čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl.

36 odst.

1 a čl.

38 odst.

2 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že ač vady návrhu byly stěžovatelem odstraněny, nelze se jím věcně zabývat, neboť není přípustný.

Dle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst.

4 zákona o Ústavním soudu).

Při interpretaci uvedeného ustanovení je třeba vycházet z toho, že ústavní stížnost podle čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy České republiky představuje zvláštní procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv a svobod, ve vztahu subsidiarity.

Jak k tomu konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 13.

2000 sp. zn.

III.

ÚS 117/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, č.

111), ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice; Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních.

K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst.

1 ve spojení s § 72 odst.

3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst.

2 zákona o Ústavním soudu.

V posuzované věci sice není proti předmětnému usnesení možno podat odvolání, nicméně nejde o rozhodnutí "konečné" (tedy o rozhodnutí, jímž se s konečnou platností rozhoduje o stěžovatelových právech či povinnostech), ale pouze o rozhodnutí procesní, kterým se upravuje vedení řízení; v rámci něho stěžovatel může - pro případ pro něj nepříznivého soudního rozhodnutí ve věci samé - uplatňovat své námitky proti danému postupu soudu prvního stupně, a to cestou řádných a případně i mimořádných opravných prostředků (viz také usnesení Ústavního soudu ze dne sp. zn.

20.

2007 sp. zn.

ÚS 729/06 a 7.

2007 sp. zn.

II.

ÚS 727/06 , dostupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz) Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. července 2008 Jiří Mucha soudce Ústavního soudu