Decision detail

III.ÚS 1829/08 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:3.US.1829.08.1
Date: 20. 8. 2008
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu III.ÚS 1829/08 ze dne 20. 8. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti společnosti ŠKODA TRANSPORTATION, s. r. o., se sídlem v Plzni, Tylova 1/57, zastoupené JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 23, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008 č. j. 32 Odo 852/2006-256, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť míní, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl.

4 odst.

3, čl.

11 odst.

1, čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), v čl.

90 a čl.

95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a v čl.

6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným unesením Nejvyššího soudu byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23.

11.

2005 č. j.

11 Cmo 195/2005-200 a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Stěžovatelka namítá, že dovolací soud neměl přistoupit ke zrušení potvrzujícího rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, neboť nebyly splněny podmínky přípustnosti dovolání vedlejšího účastníka, jež vymezuje ustanovení § 237 o. s. ř., "ve spojení s konstantní judikaturou".

Je přesvědčena, že "vzhledem k povaze věci a jedinečnosti smluvního ujednání v článku 10.3. kupní smlouvy lze s úspěchem pochybovat o judikatorním přesahu významu řešené kauzy"; stejně tak nebyla podle jejího názoru splněna ani podmínka, že by šlo o věc "z judikatorního hlediska" řešenou v rozporu s hmotným právem.

Stěžovatelka proto v "ingerenci" Nejvyššího soudu spatřuje "významný a ničím neodůvodnitelný exces".

Ústavní soud je podle čl.

83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl.

87 odst.

1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.

Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ve své dřívější judikatuře dal Ústavní soud najevo (srov. např. sp. zn.

III.

ÚS 181/95 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str.

345), že posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu.

Posouzení splnění podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst.

1 písm. c) a odst.

3 o. s. ř. je výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu.

Úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů, neboť je to právě Nejvyšší soud, jemuž toto oprávnění přísluší (§ 14 zák. č.

6/2002 Sb.)".

Podstatné však je v dané věci následující.

Ústavní stížnost je podle § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu § 75 odst.

1 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno.

Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat; v řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné.

Na tom nic nemění, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud (§ 243d odst.

1 o. s. ř.).

Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní.

Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá.

Platí tedy, že proti rozhodnutí, jímž dovolací soud podle § 243b odst.

2, část věty za středníkem, o. s. ř. dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst.

3 o. s. ř.), není ústavní stížnost přípustná (srov. též usnesení sp. zn.

III.

ÚS 1493/08 ).

Posouzení námitek stěžovatelky (těch, které nesměřují vůči závěru o přípustnosti dovolání) je úkolem obecných soudů v dalších stadiích řízení před obecnými soudy včetně stadií opravných prostředků, jež jsou jí k dispozici.

Stěžovatelce nic nebrání, aby ústavní stížností napadla rozhodnutí, jež bude v její věci vydáno "o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje" (§ 72 odst.

3 zákona o Ústavním soudu).

Řečenému odpovídá, že ústavní stížnost bylo nutno jako návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst.

1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. srpna 2008 Vladimír Kůrka soudce zpravodaj