Decision detail

II.ÚS 3103/07 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:2.US.3103.07.1
Date: 23. 1. 2008
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 3103/07 ze dne 23. 1. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka a o ústavní stížnosti J. H., A. V. a A. V. všichni zastoupeni JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Křižíkova 16, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2007 č.j. 26 Cdo 3008/2006-99, takto: Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl.

36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15.

11.

2005, č.j.

17 Co 499/2005-68, jímž byl změněn rozsudek nalézacího soudu tak, že bylo vyhověno žalobě stěžovatelů, kterou se domáhali nahrazení projevu vůle - udělení souhlasu Městské části Praha 4 k dohodě o výměně bytu mezi stěžovateli.

V ústavní stížnosti uvádí, že si jsou vědomi toho, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím konečným, neboť věc byla vrácena k dalšímu řízení městskému soudu a o meritu věci bude dále rozhodováno v řízení před obecnými soudy, ale jsou toho názoru, že jsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení § 75 odst.

2 písm. a) zák. č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu).

Uvádí, že důsledky rozhodnutí Nejvyššího soudu dopadají nejen na účastníky samotné, ale i na příslušníky jejich rodin, zejména pak na nezletilé dítě, a s ohledem na možný nepříznivý zdravotní stav nezletilého (zejména psychický) se jedná o zájem nejen soukromý, ale i celospolečenský.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu navíc zakládá nestabilitu a nejistotu v právních vztazích.

Ústavní soud nejdříve konstatuje, že předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínek ust. § 75 odst.

1 cit. zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

V tomto smyslu přezkoumal Ústavní stížnost spolu s napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že v současné době není přípustná.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita.

To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

Musí tedy nastat situace, kdy se stěžovatel již nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem.

Ustanovení § 75 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zcela výjimečné umožňuje průlom do zásady subsidiarity a ústavní stížnost je přípustná, i když stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv.

Musí se však jednat o stížnost, která svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

Jinými slovy aplikace ustanovení § 75 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu přichází tedy v úvahu, pouze pokud se jedná o ústavní stížnost podanou proti konečnému pravomocnému rozhodnutí, přičemž ze strany stěžovatele nebyly vyčerpány všechny opravné prostředky (procesní prostředky dané mu k ochraně jeho práv).

Stěžovatelé však podali ústavní stížnost, ačkoli řízení před obecnými soudy stále pokračuje.

Za této situace je ústavní stížnost předčasná a její přípustnosti se zásadně nelze domáhat poukazem na ust. § 75 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť tam uvedená eventualita se především týká situace, kdy věc pravomocně skončila, aniž stěžovatel vyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv.

Nadto k aplikaci ustanovení § 75 odst.

2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možné přistoupit, jen pokud jsou bezpodmínečně dány okolnosti způsobilé vést Ústavní soud k závěru, že je nutno věc vyjmout z běžného právního postupu.

Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že naplnění této podmínky Ústavní soud spatřuje především v případech, kdy je podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu ( sp. zn.

III.

ÚS 16/96 , Sb.n.u. sv.

7, str.

325; sp. zn.

Pl.

ÚS 1/98 , Sb.n.u. sv.

12, str.

71), nebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává potíže či nejednotnost a vyžaduje novelizaci předpisů (sp.zn.

Pl.

ÚS 89/94 , Sb.n.u. sv.

2, str.

151), příp. kdy se jedná o věc, jež se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů ( sp. zn.

ÚS 38/95 , Sb.n.u. sv.

5, str.

283), nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy (

I. ÚS 322/96

, Sb.n.u. sv. 9, str. 161) či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu (

III. ÚS 467/98

, Sb.n.u. sv. 13, str. 221). Stěžovatelé odvíjí přesah svých vlastních zájmů pouze od významu kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu pro samotné účastníky řízení a jejich rodinné příslušníky, přičemž v důsledku jimi zastávaného názoru by však mohlo každé kasační rozhodnutí (na základě tvrzené protiústavnosti) založit aplikovatelnost "mimořádného" ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, což by vedlo k úplnému popření principu subsidiarity ústavní stížnosti. Z ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí je zřejmé, že v předmětné věci bude dále vedeno o návrhu stěžovatelů řízení před Městským soudem v Praze, proti jehož rozhodnutí mohou brojit dalšími opravnými prostředky. Přestože právní názor vyslovený v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je pro další řízení před obecným soudem závazný, Ústavní soud není oprávněn, s ohledem na jeho kompetence dané Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu, zasahovat do řízení a věc hmotněprávně posuzovat ještě před vyčerpáním všech zákonem stanovených prostředků. Stěžovatelům zůstává zachována možnost v dalším řízení realizovat veškerá svá práva zakotvená v příslušných právních normách a případně i možnost podat ústavní stížnost proti konečnému rozhodnutí ve věci, pokud by podle názoru stěžovatelů porušilo jejich základní ústavně zaručená práva. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 1 e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. ledna 2008 Jiří Nykodým předseda senátu