Decision detail

II.ÚS 1395/07 #1

Court: Ústavní soud
ECLI: ECLI:CZ:US:2008:2.US.1395.07.1
Date: 30. 5. 2008
Text status: full text available

Judgment texts are shown in their original Czech version.

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu II.ÚS 1395/07 ze dne 30. 5. 2008

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ve věci sp. zn. ZN 164/2007, takto: Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se svým návrhem domáhá vydání nálezu, že postupem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 tak, jak ve vyrozumění (v záhlaví uvedeném) uvedeno, bylo porušeno jeho právo garantované čl.

6 a čl.

13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Dne 11.

2007 podal stěžovatel trestní oznámení na Ing.

P., předsedu ČSSD, v němž uvedl, že jsou při uplatňování jeho majetkových práv porušovány závazky České republiky z Trestněprávní úmluvy o korupci publikované pod č.

70/2002 Sb.mez.smluv (dále jen Trestněprávní úmluva), konkrétně čl.

2 a čl.

3 a dále i závazky ze Směrnice č.

2000/35/ES.

Stěžovatel se přitom explicitně - jakožto advokát působící ve dvou členských státech EU - dovolává trestněprávní ochrany svých majetkových práv dle komunitárního práva.

Dne 30.

2007 bylo stěžovateli doručeno vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, ve kterém se uvádí, že v předmětné věci nebyly dány důvody k postupu dle § 158 odst.

1 a 3 trestního řádu.

Dle stěžovatele Česká republika nesplnila svůj závazek přijmout legislativní a jiná opatření k tomu, aby články 2 a 3 Trestněprávní úmluvy vymezené trestné činy byly zahrnuty do tuzemské trestněprávní úpravy, neboť § 162a odst.

1 trestního zákona dosud vymezuje úplatek nikoli jako nepatřičnou, ale jako neoprávněnou výhodu.

Od vstupu Trestněprávní úmluvy v platnost v České republice se nevyskytl jediný případ trestního stíhání veřejného činitele za trestný čin korupce podle vymezení čl.

2 a čl.

3 Trestněprávní úmluvy.

Stěžovatel vytýká orgánům činným v trestním řízení, že nepostupovaly přímo podle Trestněprávní úmluvy, přestože byly povinny tak činit.

Obvodní státní zastupitelství postupovalo podle stěžovatele v rozporu s Trestněprávní úmluvou, neboť se žádným v oznámení uváděným skutkem vážně nezabývalo.

Postupem obvodního státního zastupitelství byla dle stěžovatele ČSSD, respektive jejímu předsedovi poskytnuta nepatřičná výhoda.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Ústavní soud se proto v dané věci nejprve zaměřil na posouzení otázky, zda je návrh podán oprávněnou osobou, přičemž dospěl k závěru, že nikoli.

K ústavní stížnosti proti rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci je podle § 72 odst.

1 písm. a) zákona o Ústavním soudu aktivně legitimována osoba, jež byla účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, nebo ve kterém mělo k jinému zásahu orgánu veřejné moci dojít.

Ustavní soud totiž není superrevizní instancí a nemá proto neomezené právo přezkumu předchozích řízení (Filip.

J., Hollander.

P., Šimíček.

V.: Zákon o Ústavním soudu.

Komentář.

1. vydání.

Praha: C.

BECK 2001. str.

291. bod 1).

Stěžovatelem nemůže být osoba, která účastníkem řízení před orgánem veřejné moci nebyla, a to ani v tom případě, že se sama za účastníka považuje.

V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu je tedy nezbytnou podmínkou, aby takováto osoba byla účastníkem původního řízení, jako účastník rovněž vystupovala a jako s účastníkem s ní bylo jednáno (srov. usnesení ve věci sp. zn.

III.

ÚS 137/96 , In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek č.

6, str.

593 a násl.), nebo ve výjimečném případě, aby se výsledky řízení v materiálním smyslu mohly přímo dotknout jejích základních práv (viz usnesení ze dne 16.

1995 ve věci sp. zn.

III.

ÚS 46/95 ).

V projednávané věci brojí stěžovatel proti skutečnosti, že orgány činné v trestním řízení nezahájily na základě jeho trestního oznámení na Ing.

P. úkony ve smyslu § 158 odst.

3 trestního řádu.

Obecně je třeba připomenout, že trestní stíhání pachatele trestného činu je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu.

Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán.

Úprava těchto otázek v trestním řádu žádné základní právo stěžovatele v ústavní rovině ve smyslu čl.

87 odst.

1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá (srov. usnesení ve věci sp. zn.

II.

ÚS 361/96 , In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek č.

7, str.

343 a násl.).

Neexistuje totiž žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, a to ani osoby, která trestní oznámení podala (srov. usnesení ve věci sp. zn.

I.ÚS 84/99 , In: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek č.

14, str.

291 a násl.).

Ústavní soud proto shledal, že v projednávané věci není dán důvod odchýlit se od ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 11.

12.

2002 ve věci sp. zn.

ÚS 533/02 nebo usnesení ze dne 5.

2007 ve věci sp. zn.

II.

ÚS 2126/07 ) a že se tak jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.

Z toho důvodu se Ústavní soud nemohl projednávaným podáním věcně zabývat.

Ústavní soud proto stěžovatelovo podání jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu § 43 odst.

1 písm. c) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2008 Dagmar Lastovecká soudce zpravodaj